Soustředění sebeobrany na vlastní kůži

Někdo prodloužený víkend strávil na chatě, jiný na nákupech, výletech či bazénech. Já a parta dalších 39 lidí jsme si zaplatili za dřinu, pot a krev. A ještě jsme byli rádi.

 „Vítejte na nejintenzivnějším soustředění sebeobrany v České republice!“ zdravil nás Lubomír Medo, hlavní instruktor O.S. Streetsurvival, expert v oblasti sebeobrany a boje z blízka a ve spoustě dalších věcí, které by mi zabraly celou reportáž. Prostě profík každým coulem.

„Čeká nás spousta dřiny, ale děláte to pro sebe, tak do toho dejte všechno,“ motivoval nás.

Na soustředění sebeobrany ve Sloupu se sešla skupina sporťáků, navštěvujících tréninky Streetsurvivalu, a studentů z univerzitních hodin tělocviku. Všichni natěšení na čtyři dny, ve kterých ze sebe dostanou maximum, budou trpět, bojovat, ale zároveň se výrazně zlepšovat. A o to přece jde, ne?

Až šest tréninků denně, pauza na jídlo a spánek.

„Ono to vlastně není klasické soustředění o čtyřech trénincích denně, ale o třech pauzách,“ komentoval situaci Miloš, jeden z účastníků čtyřdenního sportovního pobytu a zároveň budoucí trenér. Tomu odpovídal trenérův přívlastek nejintenzivnější.

Rozcvička na sedmou rozlámala spoustu lidí už brzkým vstáváním. Ranní rozcvičky sice netrvaly dlouho, o to víc byly ale intenzivnější. Běh do kopce, posilování 100 ruce – 200 nohy – 300 břicho, další den ďábelský běh (1500 m, pauza 3 minuty, 1200 m, pauza, 900 m, pauza, 600 m, 300 m a smrt) a k němu sprinty na 3×100 m (původně jich mělo být deset, ale už se jaksi nestíhala snídaně a tak nám snad poprvé trenér trochu ubral). A na závěrečnou rozcvičku dvě kola na hřišti – trakaře, sprolly, kliky, káčáky, žabáky… A to byla rozcvička jedna z těch „lehčích“ fází dne.

Soustředění bylo zaměřené převážně na sebeobranu, na to, jak se ubránit na ulici a vyváznout z konfliktu živí. Dopolední tréninky se tedy skládaly ze streetboxingu.

„Streetboxing je špinavá, hnusná záležitost, kde nebojujete dvě minuty jako na tréninku, ale dokud nevyhrajete,“

Špinavé praktiky streetboxingu. Cílem je zasáhnout zrak a zničit ho.
Špinavé praktiky streetboxingu. Cílem je zasáhnout zrak a zničit ho.

poučoval nás trenér. „Pojedeme dvojité údery, kladiva, údery do brady, krku, žeber,“ pokračoval. Modřiny nebyly výjimkou, stejně tak podlitiny, krvavé nosy a podobně. A stejně si nikdo nestěžoval. Protože trenér měl pravdu, děláme to pro sebe, proto, abychom se zvládli ubránit.

Po obědě se sport tým věnoval bojovému umění San Da, nebo-li čínskému kickboxu. Na nedostatek dřiny jsme si nemohli stěžovat.

Zaháknutí za lano jsme například vybíhali dopředu, dokud se nenapnulo, udělali pár úderů a kopů a běželi pár kroků zpět a zase znovu. Tyto drily obvykle čítaly dvě minuty, krátkou pauzu a hned opakování. A když už jsme byli docela vyčerpaní, přišly na řadu sparingy – box ve dvojicích, většinou tak na pět kol po dvou minutách.

„Já už ani neudržím ruce u hlavy,“ povzdychla si jedna sportovkyně. Nebyla sama. Ale stejně nás všechny trenér svými pokřiky namotivoval a nevzdali jsme se.

V další fázi tréninku následoval opět streetboxing a  Combat Fitness, aerobní cvičení společně se silovým. Ať už to

Nechyběly ani kliky na kládách.
Nechyběly ani kliky na kládách.

byly sprinty, prokládané boxováním do lap nebo hodinový kruhový trénink, případně další káčáky a žabáky, náročností oplývalo každé cvičení. Proč to děláme? Říkalo si nemálo účastníků při každém cvičení. Proto, uvědomili si, když se dostavil ten krásný pocit po dokončení. Každá dřina s sebou nese i oprávněnou úlevu, což všichni sportovci dobře znají.

Před šestou jsme podle svých možností doběhli, došli nebo se doplazili na zaslouženou večeři. Konec dne? Ani náhodou.

„O půl osmé sraz na přednášku, v devět vyrazíme na noční sparingy,“ upozornil nás trenér u jídla. První večer se boxovalo na hřišti, ten sobotní byl už originálnější. „Tentokrát si vyzkoušíme boxování v lese, kde jediným světlem budou svítící tyčinky na vašich boxerkách a nepříjemné problikávání baterek,“ vysvětloval nám. To ale nebylo vše. „Do toho budu pouštět dýmovnice, abyste si zvykli na ztížené podmínky,“ doplnil a spoustě lidí se sevřel dech. Tušila jsem, že se svou nešikovnou povahou si v lese minimálně zvrtnu oba kotníky, rozbiju hlavu o strom anebo se napíchnu na větev. Nic takového se ale kupodivu nestalo. Pokud nepočítám bonusový dezert v podobě hlíny a pár ran do hlavy, když jsem se kvůli vyplivování hlíny nestihla krýt. Po náročné noční dřině jsme akorát padli do postele a s vyčerpaným přáním dobré noci téměř okamžitě usnuli.

A jako bychom ani nezamhouřili oči, už zvonil budík. Neděle zaručovala opět nabitý program se spoustou novinek, jednou z nichž byl i v poslední době populární Spartan Race.  Ale za tmy. A s dělbuchy a dýmovnicemi. Nebyla určena vzdálenost, ale časový limit a tak jsme utíkali, podlézali stoly, plazili se po mokré trávě, posunovali se po laně, probojovávali se skrz „zeď“, tvořenou dvěma největšími chlapy ze skupiny, dokud trenér neřekl stop.

Nedělní večer tím ale zdaleka nekončil. Abychom si zkusili opravdový streetboxing, musíme přeci na ulici. Před

Sparingy v lese byly náročné i za denního světla.
Sparingy v lese byly náročné i za denního světla.

desátou hodinou večerní jsme vyrazili přes celé město, abychom se po tříminutových intervalech vydali na stezku odvahy, zlehčeně řečeno.

„Po cestě až do chaty vás čeká šest konfliktů, které musíte vyřešit. Budete s útočníkem bojovat, dokud nevyhrajete a pokročíte k dalšímu,“ vysvětloval trenér Medo. „Holky půjdou jako poslední, aby byly pořádně vystresované a více se bály,“ dodal ještě. Od kohokoliv jiného by to znělo jako naschvál, my jsme ovšem věděly, že je to pro naše dobro, i když v celkem drsné podobě.

Vyrazila jsem jako třetí z děvčat. Oproti minulému roku, kdy cílem této bojovky bylo se konfliktu vyhnout, což je na ulici nejlepší, jsme si tentokrát měli vyzkoušet opravdový boj. Sedm chlapů, dva z toho ve dvojici, kteří představovali nejrůznější typy, co můžeme na ulici potkat. Bezdomovec, žebrák, hospodský rváč, násilník anebo ožralové. Každý měl svou vlastní taktiku.

„Co čumíš, ty děvko, chceš to, co? Tak pojď, pojď na to!“ řval jeden z nich a přibližoval se ke mně. Naučenými a zafixovanými údery jsem se snažila bránit, mlátila ho všude, kde to šlo, a sama inkasovala spoustu ran. Jak jsem si ale uvědomila posléze, díky adrenalinu jsem je vůbec necítila. Bolest, která by mě na tréninku alespoň na chvíli zastavila, mě v „opravdovém“ konfliktu hnala k větším výkonům. Trenér Lubomír Medo měl pravdu, tohle pro nás bylo nejdůležitější – trochu si vyzkoušet, o čem pouliční boj je, uvědomit si, že v tu chvíli absolutně vypneme a řídíme se jen naučenými principy.

Noční bojovku jsme posléze všichni ohodnotili a na spoustě věcí se shodli. Hlavně na tom, že to opravdu bylo užitečné a jsme rádi, že jsme si takovou věc mohli vyzkoušet.

Pondělní ráno nebylo i po náročné noci bez tréninku. Po rozcvičce a snídani jsme se sešli „u křížku“, na vysokém kopci, kde pro nás trenér připravil sérii několika sparingů s rozličnými scénáři a závěrečnou několika kolovou „válku gangů“.

Jeden z "gangů", který se snažil prorazit skrz druhý. Naštvané obličeje, zaťaté pěsti a jedem...
Jeden z „gangů“, který se snažil prorazit skrz druhý. Naštvané obličeje, zaťaté pěsti a jedem…

 

„Dvojky, pojďte sem,“ svolával si nás „alfa samec“ naší skupiny Martin, zvaný Ninja (mající svou přezdívku oprávněně). „Takže, půjdeme po trojicích za sebou, budeme se držet za rameno a druhou rukou dávat rány a střídat se. Pokud nás obklíčí, postavíme se zády k sobě a v žádném případě se neodtrhneme!“ hustil do nás. Bili jsme se, řvali po sobě a to vše za opětovného pouštění dýmovnic. Po několika scénářích trenér boje ukončil a svolal ke společné fotce ke křížku.

„Tak, nástup!“ zavolal nás. „Tímhle oficiálně ukončuji tohle soustředění, chtěl bych vám moc poděkovat za to, jak jste neuvěřitelně makali. Byli jste úžasná parta a já doufám, že se budeme nadále vídat. Díky moc!“ ukončil svůj proslov.

„A my děkujeme trenérovi,“ zvolala jedna z účastnic a strhl se mohutný potlesk. I když to byla dřina, náročný dril plný modřin, potu a krve, i když to bolelo, i tak jsme si to užili a za cennou zkušenost jsme vděčni. Stouplo nám sebevědomí, fyzička, utužili jsme vzájemné vztahy, poznali nové lidi a strávili skvělý prodloužený víkend. Za rok zase!

3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.