Není to cestopis, není to průvodce městem a neskrývá ani tipy na skrytá místa „o kterých se jinde nedočtete“. Jsou to mé krátké zápisky z pozorování města, do kterého jsem se zamilovala už před osmi lety, kdy jsem ho navštívila poprvé, a ve skutečnosti ještě o mnoho let dříve, kdy jsem viděla první z řady amerických seriálů, které na střídačku a po několikáté sleduju dodnes. Znovu jsem milovaný New York navštívila letos v březnu a pozorovala, jak se mění i jak zůstává stále stejný.
Lidé newyorského metra
Washington square station, stanice metra. Pouliční (považuje se podchod v metru za ulici?) hudebník zpívá téměř do rytmu doprovázející hudby variaci Here comes the sun od Beatles a pokračuje recitací Hey Jude, ze které přechází do zpola anglického, zpola španělského zpěvu. Pár lidí se nepatrně vlní do rytmu, spíše mírným podupáváním nohy než čímkoli jiným. Naprostá většina cestujících ho ale ignoruje, dívá se před sebe, do země, do telefonu, poslouchá vlastní hudbu a čeká na své metro. Na perónu postarší pán menšího vzrůstu mincí seškrtává los do loterie, přestává na moment ve chvíli, kdy na opačný perón přijíždí jeho metro, do kterého nastoupí. Ve vagónu metra si několik cestujících čte knihy, další poslouchají hudbu a dva odhadem třicetiletí muži plánují víkendový výlet na lyže. Z reproduktorů se ozývá hlášení, kterému nikdo nerozumí. Světla vlaku se na chvíli vypnou, po pár vteřinách ale naskočí. Vysoký muž prochází uličkou metra s polonataženou rukou cinkající mincemi a otázkou, zda mu do ní někdo přisype další drobné. Na přestupní stanici projíždí údržbový vlak, mezi kolejemi proběhne krysa, o kus dál leží jiná, už bez života. Na dvousedadle v rohové části vozu sedí, nebo spíš pololeží, bezdomovec, jeden z mnoha, kterých má New York plno.
Prosluněná neděle v Central parku
Semafor pro běžce? V největším newyorském parku nic výjimečného. Jakmile blikne červená, desítky běžců, kteří k semaforu přiběhli ve stejnou chvíli, v zápalu běhu pokračují v poskakování na místě, aby neztratili ani chvilku z nedělního ranního výběhu. O kus dál už o půl desáté ráno probíhá zapálený boj o vítěze v beachvolejbalu na jednom z venkovních hřišť.
Central Park je kromě lidí taky plný nejrůznějších druhů ptáků. Poprvé v životě vidím kardinála červeného, mezi ještě hnědou zimní přírodou září sytou barvou. Červené má nejen peří, ale i zobák. Z tenké větve, na které sedí, vzlétne nad blízkou vodní plochu a dál, až za přilehlou restauraci, s výhledem na malé jezírko. Právě do něj kdysi spadla Carrie Bradshaw při setkání s panem Božským.
Po cestě z parku, na jedné z dlouhých avenue, si dva běžci porovnávají výsledky víkendového výběhu. V okolních restauracích už strávníci zasedají k jednomu ze stolů, na který ať už jim naservírují cokoli, rozhodně to bude obrovská porce. Z jednoho steaku za necelých 100 dolarů by se klidně mohli najíst dva lidi, někdy i tři. Nechybí Caesar salát a taky neustále doplňovaná sklenice vody s ledem. Zvykám si, ledová voda přijde po prochozeném dni vhod.
Deštivý den v New Yorku
Prší. Řada do Amerického přírodovědného muzea utíká pomalu, kapky deště se dostávají i pod deštník. Muzeum je obrovské, má několik pater a ještě více koster dinosaurů. Před budovou stojí zaparkované desítky žlutých školních autobusů, přesně takových, jako je vídáme ve filmech. S monstrózní přední stranou, se sedačkami, které proseděly generace školáků. Ti dnes vyrazili na prohlídku muzea, které musí milovat snad každé dítě.
Méně dětí a více dospělých je v The Met, Metropolitan museum of art, které je nedaleko, stačí přejít (nebo přejet) kousek Central Parku. Taky je obrovské a na jeho prohlídku by jeden den nestačil. Takže ani ten půlden, který v něm strávíme, neobsáhne zdaleka většinu rozsáhlých expozic. Pořád prší. Na schody před Met, jako Blair se Serenou v Gossip girl, si proto nesedám. Upper East Side je ale v dešti kouzelná. Cihlové apartmánové budovy, roztomilé obchůdky, okázalé penthousy, maličké knihkupectví z Instagramu, ve kterém pořizuju knihu o jídle a radosti z něj. Nic luxusního ale dnes neobědváme, hlad zaženeme ve fast foodu Shake shack, kde k mastnému burgeru popíjím vanilkový milkshake a doufám, že mi nebude špatně. Chutná mi. Rozhodně doporučuju jako ideální jídlo na kocovinu.
New York je plný příběhů. Přemýšlím nad nimi, když znovu jedeme metrem, tentokrát z Brooklynu zpátky do středu Manhattanu. Miliony lidí spolu sdílejí poměrně malý ostrov. Lidé, kteří se v New Yorku narodili a považují se tak za pravé Newyorčany. Ti, jež se do města snů přestěhovali, aby si splnili ty své. Studenti, herci, přistěhovalci, obchodníci, bezdomovci. A turisté, jako my, kteří se prvních pár hodin snaží přijít tomuto městu na kloub. A kteří se do něj téměř vždy bezhlavě zamilují.
Před odjezdem ještě na Empire State Building. Snila jsem o ní při sledování všech svých seriálů, od Gossipky po Himymko. Je ikonická, návštěva je povinnost. Do výtahu se ještě tlačíme, lidí je dost, ale ne příliš. Na vyhlídce, v neuvěřitelném 86. patře, se ale davy rozprostřou. Konečně neprší a z New Yorku tak jde vidět více než mlha. Proto stíháme Empire State jen chvíli před odletem, ale přece jen. Bez výhledu na město, které je stále i po tolika letech mým nejoblíbenějším ze všech, bych odjet nechtěla.
1 comment