Irák, který jsem loni na jaře navštívila, mě oslovil hned z několika důvodů. Tím nejdůležitějším ale byli a jsou lidé. Iráčané, které jsem během své cesty potkala, byli tak milí, pohostinní a přátelští, že i kdyby se mi na Iráku nelíbilo už nic jiného, díky místním lidem bych měla skvělý zážitek. Z Iráku jsem se rozhodla napsat několik dopisů, tento věnuji právě lidem, jež jsem měla tu čest poznat.
První Dopis z Iráku najdete tady.
Elektrikář Fouad, který sní o vlastní fabrice
Fouad je jedním z nejmilejších lidí, které jsem v životě potkala. Ve skromné dílně v centru malého křesťanského města v Iráku opravuje nejrůznější elektronické přístroje a s úsměvem vypráví o tom, jak ho od dětství fascinovala elektřina. Během našeho povídání se nepřestává usmívat, na mě, na mé kolegy, na své zákazníky, kteří postupně přicházejí s nejrůznějšími požadavky. Jeden si vyzvedává opravenou stolní lampu, jiný se ptá, jak to vypadá s jeho větrákem. Na konci dubna začíná být v Iráku nesnesitelné vedro a bez klimatizace a větrání se uvnitř domácností nedá vydržet. Fouad žádosti trpělivě odbavuje, zákazníkům předává opravené přístroje a přebírá ty rozbité, aby je s precizností sobě vlastní opravil.
Fouad má řečovou vadu, kterou mu způsobil šok z výbuchu auta v jeho blízkosti, když byl dítě. Vyrůstal v zemi poznamenané léty konfliktů, která se z toho dodnes vzpamatovává. Přesto si dokázal splnit sen o vlastní dílně, ve které dnes s nadšením opravuje nejrůznější elektrické přístroje.
„Moje práce mě moc baví,“ usmívá se Fouad a ochotně pózuje uvnitř své malé dílny, na hlavě slaměný klobouk, v rukou pracovní nářadí. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by s takovým zapálením vyprávěl o opravování elektrických přístrojů. Fouad je ztělesněním nadšení do své práce. Miluje svou dílnu, o jejímž otevření snil už od dětství, miluje elektřinu, miluje práci s rukama a komunikaci se zákazníky.
V Iráku, který stále trpí následky desítky let trvajících konfliktů, je těžké najít práci a uživit se. V Bartelle, centru křesťanů na severu Iráku, kde Fouad žije, se život teprve vrací do normálu poté, co oblast před jedenácti lety obsadil samozvaný Islámský stát. Většina místních před ISIS utekla do bezpečí, ti, kteří se vrátili, se musí potýkat se zničenou infrastrukturou a téměř žádnými pracovními příležitostmi. Založit si vlastní živnost, tak jako to udělal Fouad s podporou české Charity, je jednou z cest, jak si v náročných podmínkách zajistit obživu. A když jde o živnost, která pomáhá místním a majiteli přináší radost z práce, je to ještě lepší.
Před malou dílnou se vytvořil dav lidí, přihlížejících našemu rozhovoru s Fouadem. Pár z nich se s námi dává do řeči a chválí šikovnost mladého elektrikáře, který se skromně usmívá. „Jednoho dne si chci otevřít vlastní továrnu,“ svěřuje se Fouad nadšeně a já nepochybuji o tom, že se mu to podaří.
Pekař Saman, jehož pekárna dává práci místním
V malé pekárně v centru města Karakoš je dopoledne rušno. Sedmadvacetiletý Saman, kterému pekárna patří, se omlouvá, že na rozhovor bude mít jen několik málo minut. Musí pomáhat svým zaměstnancům odbavovat zákazníky, kteří si přichází pro čerstvý a křupavý tradiční chléb.
„V pekárně jsem začal pracovat, když mi bylo 15, snil jsem o tom od dětství,“ usmívá se mladý pekař. Z pomocníka se vypracoval na majitele vlastní pekárny, která dnes zaměstnává sedm lidí. Dva z nich za jeho zády pokračují v přípravě těsta, které tradičním způsobem přilepují na vnitřní stěny rozžhavené pece. Za malou chvilku ze stěn odlepují a vytahují upečené horké chlebové placky. U výdejního okénka už na ně čeká dlouhá řada zákazníků.
Jednu placku dostávám i já. Pekař Saman ji ještě horkou posypává cukrem. Prý je to místní specialita, která mi dodá energii na celý den. Na zapití dostávám ještě vychlazenou oranžovou limonádu, jež přijde v horkém iráckém dopoledni vhod. Všude, kam v Iráku přicházíme, bez výjimky dostáváme pohoštění. V domácnostech, opravených poté, co je zničil ISIS, popíjím tradiční kávu s příměsí kardamomu, v dílnách dostávám chlazené plechovky s colou, cukrářky mi dávají ochutnat své vyhlášené dezerty a v pekárně, jako je ta Samanova, ulamuji kousky horkého pocukrovaného chleba, zatímco mladý Iráčan vypráví o tom, co pro něj pekařina znamená.
„Je to náročná práce, ale neměnil bych. Svou práci miluju a jsem v ní dobrý,“ odpovídá Saman s úsměvem. Jeho život ale nebyl vždy jednoduchý. Když jeho rodné město Karakoš, jedno z center iráckých křesťanů, napadl před jedenácti lety samozvaný Islámský stát, musel se Saman s rodinou vydat na útěk do bezpečí. „Byl jsem pryč čtyři roky. Když jsem se vrátil, bylo město úplně zničené,“ vzpomíná. Přesto byl odhodlaný splnit si svůj sen o vlastní pekárně. Když dnes v jejích útrobách popisuje, jak se mu to podařilo, neskrývá pyšný úsměv. „Hlavně jsem rád, že dávám práci dalším lidem,“ říká Saman spokojeně při pohledu na své zaměstnance, kteří rychle odbavují stále nové a nové objednávky.
Jeho slova jen potvrzují, jak moc se místní obyvatelé po letech konfliktů a ničení snaží vrátit do normálu nejen své životy, ale i životy dalších lidí ve své komunitě. Nad komunitní pospolitostí iráckých křesťanů přemýšlím i večer, kdy si do deníku zapisuju dojmy z uplynulého dne, zatímco za branami kláštera, ve kterém jsem ubytovaná, probíhá další fotbalový zápas.
Rana, která v malém bistru vaří pro celou komunitu
Do tmy iráckého večera září několik velkých křížů. Areálem zní hlasitá disko hudba a na zeleném prostranství, na lavici se stolem uprostřed, sedí osm lidí, před sebou rozpůlené melouny. Do rytmu dunící hudby se snaží bez pomoci rukou co nejrychleji sníst svou přidělenou polovinu melounu. Desítky až stovky lidí z přihlížejícího publika povzbuzují svého favorita, tleskají, pokřikují a k tomu popíjejí džus z čerstvých hroznů, který do ruky dostávám i já, společně s malou dřevěnou podobiznou kláštera.
Slaví se den svatého Paddyho, nebo Pattyho, nebo někoho úplně jiného? Za zvuků hlasité hudby neslyším, když mi moje kolegyně vysvětluje, co se vlastně před námi děje. Vlastně to ani není podstatné. Sešli se tady téměř všichni obyvatelé malého křesťanského městečka, aby společně oslavili svého patrona. Kromě soutěže v pojídání melounů během večera uslyšíme recitaci romantické básně, zpěv náboženských písní a projev místního biskupa.
Za branami kláštera, ale stále v jeho areálu, se z malého bistra v rohu line vůně shawarmy, kořeněného Lahm b-Ajeen (tradičního blízkovýchodního pokrmu z kynutého těsta a mletého masa), i smažených hranolek a burgerů. Když to vypadá, že oficiální program v klášteře pomalu končí, přesouvá se k bistru řada vyhladovělých strávníků. Občerstvení pro ně připravuje usměvavá Rana, která si bistro na příhodném místě otevřela před rokem. „Lidé se v okolí kláštera scházejí každý den, je tady hezké a příjemné posezení. Říkala jsem si, že by to bylo ideální místo, kde si otevřít restauraci,“ popisuje Rana, jak přišla ke svému podnikatelskému nápadu. To, že má její bistro úspěch, potvrzují spokojení strávníci, kteří se k ní pravidelně vrací. Pokrmy připravuje Rana společně se svým manželem, někdy jí pomáhají i její čtyři dcery, když se zrovna nemusí učit.
Své bistro otevírá Rana každý den až ve večerních hodinách. Dříve to prý v horkých dnech, kdy v létě teploty přes den dosahují až padesáti stupňů, nemá cenu. Místní se začínají scházet k posezení až k večeru, kdy se teploty stávají přijatelnějšími. Z oblíbeného bistra si můžou objednávat až do pozdních nočních hodin, Rana zavírá nejdříve o půlnoci.
„Jsem šťastná, že moje jídlo přináší lidem radost,“ usmívá se majitelka bistra spokojeně. I ona tím potvrzuje, jak moc tu lidem záleží nejen na vlastní spokojenosti, ale i na tom, aby se dobře žilo celé komunitě.
Spousta lidí, kteří po útoku ISIS křesťanská města v okolí Ninivských plání opustili, už se nikdy nevrátila. Utekli do jiných částí země, nebo za její hranice, za rodinami, které už dříve emigrovali do Spojených států nebo Austrálie, kam míří většina iráckých křesťanů. Lidé, kteří se do zničených domovů po válce vrátili, začínali úplně od znovu. Nevrátili se jen domů, přišli obnovit své komunity a udržet při životě tradice, které tu přetrvávaly po staletí.
Když čekám na letišti v Erbílu na odlet z Iráku a zapisuju si poslední dojmy z uplynulých dní, všímám si, že nejvíce píšu o lidech. Iráčané, jak už jsem zmínila na začátku, se postarali o to, abych si z této země odvážela silný a nezapomenutelný zážitek. Lidé, které jsem poznala, jsou přátelští, pohostinní, talentovaní, nadšení pro svou práci a odhodlaní pomoci svým komunitám žít, jak nejlépe to jde.