Text byl publikován v magazínu Lidé a Země 11/2016
Vypadají jako Masajové, oblékají se velmi podobně a sdílejí společnou řeč. Jenže na rozdíl od slavných Masajů, jejichž počet dosahuje v Tanzanii téměř milionu, patří ke kmeni Akie jen pár stovek, maximálně tisíců lidí, roztroušených v několika vesnicích. Hrozí jim vymření a oni si to uvědomují.
Když jsme majiteli restaurace v severně položeném městě Arusha vykládali, že jedeme navštívit tradiční kmen Akie, svraštil obočí a nechápavě se na nás podíval. O podobném kmeni nikdy neslyšel. Není sám. Svět o něm neví a kmen Akie pomalu přichází o své členy a bojuje o přežití.
Přijíždíme do zapadlé osady v okrsku Kiteto ve středu Tanzanie. Do místa, kam se obyčejný turista nepodívá, není zde jednoduše nic k vidění. Po cestě míjíme Masaje v tradičních červených hábitech s dlouhými tyčemi, jak pohánějí obrovská stáda dobytku. Z prašné cesty plné výmolů odbočujeme do pole a už tak pomalou jízdu v terénním autě musíme ještě zvolnit. „Takový off off-road,“ komentuje to náš řidič Moison s úsměvem. Okolím se rozléhá vůně divokých bylinek a pod rozložitým akátem už na nás čeká celé osazenstvo jedné vesnice, obývané kmenem Akie.
Postupně se všichni zvedají, aby nás přivítali. S cizinci nemají téměř žádnou zkušenost a s Evropany už vůbec ne.
Akie jsou jedni z posledních skutečných lovců-sběračů africké savany. Většina z nich žije v západním regionu Arusha a podle posledního sčítání z roku 2000 do jejich řad patří zhruba 5200 členů. Jenže tohle číslo je momentálně zřejmě mnohem nižší. „V oblasti Kiteto je v dnešní době asi 350 až 500 členů komunity Akie, roztroušených v patnácti vesnicích,“ uvádí tanzanský právník Edward Lekaita.
Lovci bez teritoria
Základem obživy kmene Akie je již zmíněný sběr a lov. K jejich tradicím patří zejména zpracování medu, který kromě vlastní spotřeby prodávají i na trzích. Muži z kmene Akie obvykle opouštějí svá bydliště i na několik dní či týdnů a vydávají se do buše lovit zvířata a sbírat med, ubytovaní v nejjednodušších přístřešcích, jež je mají hlavně chránit před divokými zvířaty.
Jenže místa, ve kterých loví a sbírají, začali obsazovat farmáři nebo Masajové, kteří na nich pasou svůj dobytek. Tradiční způsob života kmene je v ohrožení. „Vedli jsme dobrý život a užívali jsme si ho. Měli jsme kolem sebe obrovské zalesněné plochy, ve kterých jsme lovili a uživili tak celé rodiny,“ popisuje náčelník malé vesnice, kterou jsme se vydali navštívit.
„Nyní už nevídáme žádná zvířata, les byl pokácen a náš život je zcela jiný než v minulosti,“ pokračuje odevzdaně asi šedesátiletý muž, svůj přesný věk si nepamatuje. Dnes se snaží rodinu uživit sběrem medu z útrob obrovských baobabů. Med, kromě výdělečného artiklu, tvoří i důležitou součást stravy kmene. Lov už jim ale nic nepřináší, kmen proto velmi strádá.
„Nemáme jídlo, hladovíme. Jen přihlížíme, jak je naše území zabíráno ostatními, a víme, že brzo umřeme,“ popisuje Lembeyo Tengeza z místního rodu. „Dlouho jsme pokračovali s lovem divoké zvěře a sbíráním ovoce a medu. Jenže pak jsme o území, kde lovíme, začali postupně přicházet,“ pokračuje Lembeyo. Lidé z kmene Akie potřebují rozsáhlé buše, aby mohli v lovu pokračovat, a jejich možnosti jsou dnes velmi limitované. Stromy, ve kterých hledali med, kácejí farmáři, kteří tak rozšiřují svá obdělávaná pole.
Vláda jim žádnou pomoc neposkytuje, na lov zvěře kmenem Akie je totiž z právního hlediska nahlíženo jako na nelegální. V Tanzanii se může lovit od července do března řádně registrovanou pistolí nebo puškou, ke které je potřeba licence. Jenže pořízení licence je drahé a koupě pistole či pušky jednoduše nemožná. Akie proto preferují lov za pomoci luku a šípu. Vláda je sice za takový lov už nepostihuje pokutami nebo trestem vězení jako v minulosti, nebrání ale farmářům v kácení lesů a obdělávání půdy, na které Akie lovili zvěř.
„Náš jediný zdroj obživy je v ohrožení. Nemáme zde žádnou zdravotní péči, potravinovou pomoc jsme dostali mnoho let zpátky. Vláda na nás zapomněla,“ doplňuje vyprávění žena Nakay Toreto. „Přemýšlíme, že tohle místo opustíme. Dříve jsem se mohla procházet dlouhé kilometry volným územím. Dnes neujdu ani sto metrů, aniž bych nenarazila na novou farmu,“ dodává. Tanzanská vláda, o které Nakay Toreto mluví, neuznává existenci menšin a tím pádem ani jejich práva a nároky. Na obyvatelích malé vesnice je vidět hlad a zoufalost. Oděni jsou ve starém a špinavém oblečení, oči mají zarudlé.
Masajská převaha
Problémy kmeni Akie způsobují i Masajové. Soupeření s bohatším kmenem o území a zdroje vody je drsné, Akie si zejména stěžují na masajský dobytek, který znečišťuje vodu, již komunita čerpá. Kromě toho, že na jejich území pasou dobytek, taky Masajové ohrožují budoucnost kmene Akie tím, že se žení s jejich dívkami.
„Pro masajské muže je sňatek s dívkou z kmene Akie levnější záležitostí, nemusejí ji vyplácet tolika kusy dobytka jako masajskou ženu,“ popisuje právník Lekaita. Pro Akie je to výhodné v tom, že získají dobytek a mají tak větší šanci na přežití díky získání obživy. Jenže zároveň jim tím pádem ubývají členové, protože sňatkem se z dívky stane Masajka. „Pro muže z rodu Akie je naopak nereálné vzít si masajskou ženu. Nemají dobytek, který by za ni nabídli její rodině,“ dodává Lekaita.
Majetní Masajové bohužel imponují i vdaným ženám. Smutnou situaci zažila Nakay Toreto, jejíhož syna opustila manželka kvůli Masajovi a odvedla s sebou i tři děti, její vnučky.
„Zamilovala se do Masaje a vzala mi moje vnoučata. Děti patří k našemu rodu, jenže já nemám žádné prostředky, abych je dostala zpátky. Mrzí mě to, brečím kvůli tomu každý den a je mi líto mého syna,“ dodává.
Nakay potlačuje smutek a stojí hrdě a vzpřímeně. Její angažovanost odhaluje rovnoprávnější postavení žen v kmeni Akie, než jaké zažívají masajské ženy. Ty jsou silně marginalizovány a nedostává se jim žádného slova v rozhodování o životě své společnosti, jejich úkolem je starat se o rodinu.
Ženy v rodu Akie se naopak od začátku účastnily celého zasedání a neseděly bokem, dále od mužů, ale byly rovnoprávnou součástí setkání. Přesto je ale jejich hlavním cílem se především vdát a starat o teplo rodinného krbu. I ony podstupují kontroverzní ženskou obřízku. Pokud dívka není obřezaná, nemůže se vdát a její život v komunitě tak „ztrácí smysl“. Místní ženy ale berou obřízku jako něco naprosto samozřejmého, ani na vteřinu je nenapadne pochybovat, že by ji nepodstoupily. Když nabízíme mladé matce, aby se nás na něco zeptala, zajímá ji, zda ženy u nás v Evropě jsou také obřezané. Fakt, že obřízka je na starém kontinentu nelegální, ji upřímně překvapuje.
Nejsme farmáři
Nakay Toreto se znovu ujímá slova. „Řekněte všem, že lidé z rodu Akie jsou ve velmi špatné situaci,“ žádá nás s hrdostí sobě vlastní. Své chce říct každý a po promluvě jakéhokoli člena komunity se ozývá potlesk, Akie jsou velmi hrdý kmen, a možná i proto si komplikují situaci. Aby pomohly kmeni Akie přežít, různé neziskovky se snažily je přesvědčit, aby začali farmařit, a nabízely jim v začátcích pomoc. „Jenže to není naše kultura. Nejsme farmáři, neumíme farmařit, nemohli jsme s tím začít,“ vysvětluje Lembeyo Tengeza.
Zranitelný, marginalizovaný a nevzdělaný kmen se nachází ve velmi špatné situaci. „Nezbývá mi nic jiného, než tady zůstat a snažit se za každou cenu uživit rodinu,“ svěřuje se náčelník vesnice. Ač je u původního obyvatelstva (zejména u Masajů, ale ani Akie nejsou výjimkou) tradiční mnohoženství, tento muž má pouze jednu manželku. Kvůli nehynoucí lásce to ale není. „Chtěl bych dvě nebo tři manželky, ale kvůli chudobě a nedostatku zdrojů obživy si další ženy nemůžu dovolit,“ popisuje.
Akie se stávají čím dál více závislými pouze na plodinách (zejména kukuřici), ale většinou se jim nedaří vyprodukovat dostatek zásob, aby jim vydržely po celý rok. Pomáhá jim proto i sběr různých bylinek, jež nacházejí kolem svého obydlí. Jeden ze členů kmene se ujímá slova a provádí nás po okolí. Představuje jednotlivě každou rostlinu a vysvětluje, co s ní dělají. Kořeny, plody, listy a hlízy tak zachraňují kmen od úplného hladovění.
Lidé z kmene Akie jsou velmi hrdí na svou kulturu, jejich sousedé a obyvatelé země na ně ale hledí jako na primitivy, kteří je zahanbují. Jenže jako každá jiná komunita, i Akie si chtějí zachovat svou identitu a dědictví a zároveň zajistit lepší budoucnost pro své děti. K tomu ale potřebují získat zpět vlastnictví alespoň některého ze svých původních území.
OČIMA AUTORKY
Jiný název pro kmen Akie je poangličtěné v Dorobo, převzaté z originálu Iltorobo a znamenající „chudí lidé bez dobytka“. Popisují je tak zejména Masajové a lidé z rodu Akie tento druhý přívlastek pochopitelně nemají příliš v lásce. Když proto našemu masajskému překladateli občas při tlumočení mu ujede slovo Dorobo, vytvoří tím rozpačitou atmosféru. Nic to ale nemění na situaci, že kmen opravdu chudý je. Ač srovnání se slavnými Masaji jim moc radost nedělá, mají s nimi hodně společného. Členové kmene mluví už převážně pouze masajským jazykem, existuje už jen pár původních obyvatel, kteří se dokážou dorozumět jazykem kmene, nazvaným také akie.
ODKUD AKIE POCHÁZEJÍ?
Domorodý kmen nežil v Tanzanii odjakživa, neví se ale přesně, odkud přišel a kdy. Jedna z oficiálních akademických teorií uvádí, že kmen Akie a jeho jazyk jsou blízkými příbuznými domorodé keňské skupiny lovců-sběračů nazvaných Okiek. Akie mluví jazykem, který je dialektem jazyka kalenjin a součástí nilské jazykové skupiny z oblastí kolem řeky Nil. Někteří vědci se domnívají, že se Akie přesunuli z Keni na jih společně se skupinou pastevců a adaptovali se na jejich způsob života. Ten ale po čase opustili a vrátili se opět k lovu a sběru. Akie se dlouho bez omezení potulovali v oblasti známé jako „Masajská step“, dnes je ale na území obrovská poptávka po půdě. Kromě zemědělců, kteří zabírají velké plochy pro pěstování plodin, komplikují život kmeni i Masajové. Ti stále více a více zasahují do území, které chudí lidé z kmene Akie považují za své vlastní.