Ankara se zdá tišší, klidnější než obvykle. Nebo se to možná zdá jenom mně, ale při procházce naší čtvrtí cítím, že je něco jinak. Během ramadánu se život vždy trochu zpomalí, i v pětimilionové Ankaře. Ačkoli přitom půst nedrží zdaleka všichni místní a kavárny jsou během dne plné lidí, a i hospody a bary vypadají po večerech, že nemají o zákazníky nouze. Přesto, a možná je to jen pocit, to vypadá, jako by půst držela celá Ankara, aspoň trochu, aspoň tím, že zlehka ubere na jinak nezadržitelné rychlosti.
Rychle na večeři
Ruch a spěch naopak přichází vpodvečer, chvíli před západem slunce, chvíli předtím než se usedne k iftáru, večeři, která následuje po konci půstu. Před pekárnou se tvoří dlouhá fronta, každý musí domů přinést čerstvou a křupavou ramadánovou pide, chlebovou placku, jež se tradičně připravuje právě během postního měsíce. Auta na rušné ulici troubí a spěchají, aby řidiči stíhali vymodlenou večeři. Na jídlo nejspíš spěchá i muezzín, proč by dnes jinak zpíval tak rychle, jako by se nemohl dočkat, až usedne u stolu a přeruší dlouhý celodenní půst.
Bubeníkům, kteří každé ráno před východem slunce ohlašují příchod sahuru, tedy poslední možnost se najíst a napít před východem slunce a celodenním půstem, a kteří dnes u nás odpoledne zvoní, když chodí dům od domu, dáváme drobný příspěvek. Mě se jim zatím probudit nepodařilo, možná i proto jim přispívám s radostí.
Dny během ramadánu jako by prostupovala únava z držení půstu, spojená s tou jarní, kdy se během pár dní teploty vyšplhaly z nuly na téměř dvacet stupňů. Na chodníku odevzdaně leží i pouliční psi, o kus dál kočky mňoukají před vrátnicí, ze které vychází hlídač a přináší jim ohřáté krmení. Kočky půst nedrží, nemusí.
Jaro v čase ramadánu
A možná ne, možná se mi to ticho a klid jen zdály. Když totiž přicházím v první slunečnou sobotu na rušnou třídu s obchody, parkem a kavárnami, je všude plno. Co plno, narváno. Na houpačky v parku se stojí fronta, na kafe se stojí fronta, na zmrzlinu, je už přece v podstatě léto, že jo. Kavárny jsou plné, hospody jsou plné, zlatá barva špatně natočeného piva se odráží od prvních víkendových slunečních paprsků. Všude je živo, jako by se Ankara ani ne pomalu, ale naplno a rychle probudila ze zimního spánku. Je vůbec ramadán?
Je. Připomíná se mi hned ve vedlejší ulici, kde se vpodvečer tvoří fronta před místní pekárnou. „To je fronta na pide, pokud chcete něco jiného, tak můžete dovnitř,” upozorňuje mě starší pán, který ve frontě stojí přede mnou. Já ale, stejně jako čím dál více zvětšující se řada za mnou, čekám na čerstvou křupavou ramadánovou pide. „Kdo nečeká na pide, pojďte dovnitř,” ozývá se zevnitř pekárny. Pár lidí nás obejde, většina ale zůstává trpělivě stát.
Najednou se dá celá řada do pohybu. Dočkali jsme se, je napečeno. „Taky jednu,“ upřesňuji podobně jako zákazníci přede mnou, kolik kulatých placek si chci vzít. Zbývá necelá hodina do západu slunce a konce dnešního půstu.
Čekání na západ slunce
Věřící se také, kromě večeře a setkávání s blízkými, chystají ke speciálním ramadánovým modlitbám v mešitách. Mezi minarety té největší z nich, při příjezdu do centra Ankary, visí světelné poutače, vítající svatý měsíc ramadán. Tato světla, nazvaná mahya, prý tradičně svítila během ramadánu už od 17. století.
Místo olejových lamp dnes stejný efekt přinášejí elektrické žárovky a září do ankarského podvečera, osvětlují obrovskou mešitu i přilehlé ulice, ve kterých vyhladovělí a žízniví strávníci usedají k večeři. Znovu ke stolu zasednou o pár hodin později, v brzkých ranních hodinách, vzbuzení nastavenými budíky nebo vytrvalými bubeníky. A znovu budou držet půst, až do večerních hodin, až do vytouženého západu slunce, který je v ankarském jaře působivý a barevný, snad aby vynahradil těm, kteří na něj celý den nedočkavě čekají, jak dlouho mu příchod trvá.
Lidem, kteří půst nedrží a kterých jsou v jarní víkendové a slunečné Ankaře davy, zpříjemňuje západ slunce momenty volna, kdy po dlouhé a nekončící zimě konečně sedí venku bez nutnosti zapínat vyhřívání, protože venku se přece v Turecku sedí i v zimě, jak jinak by mohli místní kouřit. Teď se jim ale venku sedí příjemně, bez kabátu a šál, bez topení, naopak s přírodním vyhříváním. A sedět se tady, v plných kavárnách, v restauracích, v hospodách a barech, bude i zítra a po celý měsíc, než skončí ramadán a sedět tady bude ještě mnohem víc lidí.