V Ankaře začalo jaro. Jako každý rok o trochu později než bychom si to přáli. Ale je tady, je jaro, je krásně, konečně. Při procházce ankarskými uličkami, těmi, co jsou schované před rušnými bulváry a troubícími auty, je vidět, jak se po zimě příroda probouzí.
Téměř před každou bytovou budovou je alespoň malá předzahrádka. Teď, začátkem jara, na nich rostou hlavně pampelišky, ale i jiné barevné květiny, které neznám nebo neumím pojmenovat. Na každé předzahrádce nechybí lavička, nebo alespoň židličky a malý stůl, protože společné posezení venku, ať už je to v kavárnách, barech, nebo právě před domem, je spoustě Turků vlastní.
Vůně šeříku a bouřící se Ankara
Všude voní šeřík. Naštěstí ho nezlomily nánosy sněhu z minulého týdne, které pokryly už probouzející se přírodu. V parku vyrostla tráva do takové výšky, že ji určitě každou chvíli posekají. Ale zatím roste nerušeně, a v ní další pampelišky, žluté i odkvetlé. Lavičky jsou plné místních, hledajících kousek přírody a klidu v neklidné metropoli.
O velikonoční sobotě se Ankara bouří. To abychom si moc rychle nezvykli, že teď už bude jen slunce a teplo. Na vytrvalý a chladný déšť budeme v dusném létě s láskou vzpomínat, tak jako každý rok.
Když už jsme u těch Velikonoc, tak ty se v Turecku neslaví a na rozdíl od Vánoc sem ještě nedoputovaly ani žádné velikonoční zvyky a tradice. Pomlázka mi nechybí, vajíčka kupuju čerstvá na trzích, místo malování ale skončí jen na talíři. V místní pekárně občas mají malý mazanec pojmenovaný Paskalya, tedy turecky Velikonoce.
V Turecku se jí sezónně, i na jaře
Na trzích je v dubnu kromě vajíček taky artyčok, fazole, červená řepa, jarní cibulka, čerstvý tymián, rukola, nebo petržel. Prodává se tady zelenina, která je zrovna v sezóně, a tak za chvíli už neseženeme třeba brokolici, což mě osobně nijak netrápí.
Z ovoce jsou teď na tržnicích hlavně jahody, citrony a něco, na co si snad v Turecku nikdy nezvyknu, a to çağla badem, nezralé zelené mandle, které Turci milují a konzumují po kilech, často ještě posypané solí. Další oblíbené zelené ovoce na trzích jsou švestky nebo meruňky. Chutě jsou různé, já i po deseti letech zůstávám radši u zralých plodů.
Ankara je obrovská a hlučná, i ona ale má svá klidná místa, kde je jaro vidět a slyšet, jenom si ho musíme všimnout. Na větvích stromu jen pár metrů od našich kuchyňských oken si straky staví hnízda pro svá mláďata. Jiní ptáci zpívají na jaře mnohem hlasitěji, nebo je jen já víc vnímám. Pouliční kočky a psi se vyhřívají na slunci.
Balkóny se pomalu plní květinami, i ten náš. Na petunie je ale ještě brzo, říká mi prodavač v zahradnictví. Mám prý přijít za týden. O víkendu bude mít i levanduli, na kterou se ptám. Zatím se spokojím s muškáty, které ale druhý den po přesazení dostávají zabrat vytrvalým a silným deštěm.
Ankarské jaro je nevyzpytatelné, ale živé a po dlouhé zimě si ho vážíme a užíváme.