Téměř každý text o Turecku můžu začít jedním z následujících způsobů:
- Podvečerní Ankarou se rozléhalo svolávání muezzína k modlitbě
- Na obzoru se tyčí minaret jedné z největších místních mešit
- Před tradiční kavárnou seděli na malých židličkách dva postarší pánové a upíjeli černý čaj z typických tulipánových skleniček
- Prodavač v pouličním kebab stánku ukrajoval kousky masa z točícího se grilu
Těch klišé je samozřejmě mnohem víc a ani já se jim občas nevyhnu. Pomáhají při popisu vykreslit situaci tak, aby se zdála co možná nejvíc „jiná“, „orientální“, či chcete-li „blízkovýchodní“.
Víte ale, jak vypadá moje turecká realita v 99 % případů? Muezzína nevnímám, pokud mě výjimečně nezastihne v pět ráno v lehké fázi spánku. Čaj z typických tulipánových skleniček pijeme všichni, že by na nich bylo něco romantického, bych už ale asi neřekla. Minarety mešity na obzoru mi přijdou asi tak nevšední jako stejný výhled na opodál stojící oční kliniku. Realita všedního tureckého dne je mnohem obyčejnější a rozhodně ne tak orientální, jako by se z mnoha textů o Turecku mohlo zdát.
Boření stereotypů
Turecko také stále pro spoustu lidí znamená spoustu stereotypů. Někdy založených na pravdě, někdy méně, někdy vůbec. Jedním z důvodů, proč jsem znovu oživila psaní na tento web je to, že bych ty lživé stereotypy ráda vyvracela. Anebo alespoň ukázala Turecko v podobě, v jaké ho jinde moc neuvidíte.
Je to vlastně i důvod, proč jsem donedávna psaní a publikování dost flákala. Můj život v Turecku je totiž tak všední, že mi vlastně nepřijde zásadní či důležité z něj něco sdílet. Možná jsou to ale právě tyhle obyčejné věci, které je potřeba ukazovat a připomínat, aby bylo zřejmé a jasné, jak je tady většinu času život opravdu velmi všední a ničím nevybočující.
Ano, podvečerní Ankarou se rozléhá volání muezzína. Někdy je to krásné, někdy nás to ruší při sledování filmu. Ano, na obzoru vidím nasvětlený minaret mešity, ale taky blikající auta na magistrále řítící se stokilometrovou rychlostí. V centru města potkám zahalenou dívku, vedle níž jde její kamarádka s výstřihem a šortkami těsně pod zadkem (ne teda zrovna teď v zimě). Stačí jít o čtvrť dále a zahalené tam budou téměř všechny ženy. A o čtvrť dál na druhou stranu jich zase bude více odhalených, s pivem v ruce v jednom z tamních barů.
Když si vyhledáte, jak vypadá život v Turecku, jeden z prvních výsledků vám prozradí, jak vypadá život tureckých žen, a to, že Turkyně jsou většinou doma, nepracují a zaopatřuje je manžel. Pro spoustu žen je to samozřejmě pravda, ale rozhodně se tak nedají popsat všechny Turkyně. Já mám třeba ve svém okolí ženy, které nejenže pracují, ale jsou to ajťačky, akademičky, letušky, učitelky… Ale to, jak se žije tureckým ženám, už mnohem lépe popsala novinářka Julie Urbišová tady.
Všední turecké odpoledne
Jak tedy vypadá ten všední ankarský život? Třeba takhle: Je úplně obyčejný pátek, kdy v parku s labutěmi (nazvaném doslova Labutí park) jsou ve slunečném lednovém odpoledni téměř všechny lavičky obsazené. Dvě holky sedí se zkříženýma nohama nad kávou v kelímku z nedalekého řetězce a mezi potahováním z cigarety probírají poslední novinky. Starší pán venčí energického kokršpaněla, který by si nejradši hrál s jedním ze vzrostlých pouličních psů, ten se ale zrovna věnuje odpolednímu šlofíku. Rodinka se dvěma malými dětmi se fotí u malého jezírka s černými labutěmi v pozadí. Obsazené lavičky obchází pán s nabídkou čaje a jiný, který prodává křupavý simit, tradiční kruhové pečivo posypané sezamem a podobné bagelu.
Za rohem už se plní jedna z nejstarších ankarských hospod, kde ke stolům zasedají jak mladí studenti, tak kravaťáci zastavující se na jedno či dvě při cestě z práce, ženy na dámské jízdě, motorkáři, kteří helmy položené na židličkách berou do ruky, aby uvolnili místo nově příchozím, starší gentlemani na pravidelném posezení, no a my. Směska napříč ankarskou společností, která si v páteční podvečer vychutnává točené pivo, plněné brambory, rockovou hudbu a uvolněnou atmosféru.
Ráda bych uměla pojmout rozmanitost ani ne celého obrovského Turecka, ale aspoň jeho hlavního města, ve kterém už více než pět let žiju (a více než deset let znám). Snažím se proto psát bez klišé, a neprohlubovat tak stereotypy, které v mém životě a životě mých blízkých v Turecku tvoří naprosté minimum. Protože volání muezzína, čtení osudu z kávové sedliny, smlouvání na trzích a další klišé je asi tak typické, jako u nás tancování polky v kroji, klopení jednoho panáka slivovice za druhým a vepřo-knedlo každý den k obědu. Ne, že by se to nedělo (a u někoho klidně i často), ale asi byste neřekli, že tak vypadá každodenní česká realita.
No a v Turecku je to to samé. Až na ten kebab. Ten jíme v podstatě furt.