Stál na rohu dvou rušných ulic. Vedle benzinové pumpy, naproti stanovišti taxíků a v blízkosti celé řady kanceláří. Prošly kolem něj davy lidí denně. Přesto stánek s kávou do ruky nevydržel ani pár měsíců. Nemluvila jsem s majiteli, takže stoprocentně jistá si jeho zkrachováním nejsem, na téměř 99 procent ale tuším, proč koncept populární z mnoha jiných zemí v Turecku ztroskotal. Turci totiž ke kafi potřebují sedět. A povídat si. A ideálně k tomu ještě kouřit.
Kafe se má pít vsedě
V Turecku je už několikátým rokem hmatatelná ekonomická krize. Pociťují ji všichni. Přesto byste to nejspíš na první pohled nepoznali. Obzvlášť při procházce širším centrem hlavního města, plném restaurací, kaváren, hospod a barů. Jeden podnik vedle druhého navíc téměř praská ve švech. Do populárnějších podniků, ať už vyhlášených meyhane nebo studentských barů, se bez rezervace nebo bez čekání v řadě nedostanete. A to ani v pondělí večer. Kde je ta krize, která plní přední stránky novin? Je tady, je s námi, jenom ne zrovna v těchto podnicích. Sdružování totiž patří k turecké kultuře natolik, že si ho ani v časech krize neodpustí.
Možná Turci chodí do restaurací a kaváren o něco méně než dříve, neznamená to ale, že místo toho vezmou kafe do ruky. Na tureckých ulicích (na rozdíl od těch amerických, nebo možná i pražských?) téměř nepotkáte člověka s kelímkem kávy v ruce. Pokud tedy nestojí u obrubníku před kancelářskou budovou a nekouří k tomu cigaretu v polední pauze. Pochodovat ale s horkým nápojem ulicí? Neexistuje.
Ve chvíli, kdy Turci opouštějí kvůli rostoucím cenám gastropodniky, neizolují se automaticky ve svých domovech. V domovech tedy sice zůstávají, ale ne sami – zvou si do nich návštěvy. Místo společného kebabu v restauraci si pochutnají na domácí turecké kuchyni. Místo piva v hospodě se potkají s lahváči v parku (samozřejmě s vlastními skládacími kempingovými židličkami, které jsou neodmyslitelnou součástí turecké venkovní kultury).
To stejné platí pro kafe (anebo mnohem častěji čaj). Pokud někdy budete procházet tureckými uličkami (kromě těch velmi turistických, ale i tam) všimněte si, že téměř před každou budovou jsou alespoň dvě židličky a malý stoleček. Sedávají u něj kolegové v pracovní pauze, sousedé před domem, zákazníci s majiteli obchodů a nesmím zapomenout na pouliční kočky. Turci, včetně pouličních zvířat, se prostě a jednoduše rádi a často sdružují.
Zastavit se a nespěchat
Když v Turecku dostanete do ruky horký nápoj, znamená to, že máte na chvíli zastavit a nespěchat. Tedy úplný opak toho, když vám kafe v kelímku do ruky naservírují na západě, kde s ním spěcháte do práce, do školy, na metro… V Turecku se říká, že posedět a popovídat si má větší hodnotu než nápoj sám. Na mezilidské vztahy a osobní kontakt je tady kladen velký důraz, a pro mnoho Turků tak pití kávy či čaje není jen každodenní zvyk, ale hlavně společenský rituál.
Až vám tedy v Turecku nabídnou kávu nebo čaj, vězte, že je to hlavně pozvánka k zastavení a užití si chvíle pohody, kdy vás neruší čas ani další povinnosti. A pokud byste se báli, že se zasníte až příliš na dlouho, troubení z všudypřítomné zácpy vás ze snění zaručeně vytrhne. Na silnicích totiž, na rozdíl od kaváren, Turci spěchají až až.
Tohle jsem tam milovala a hrozně mi to chybí. V Praze se to netýká jen kávy, ale i jídla – spousta lidí “hltá” něco na ulici z ruky nebo i v MHD. To si z Turecka nepamatuju. Přijde mi, že když si lidé něco kupují i v pouličních stáncích, berou si to domů nebo si k tomu prostě někde sednou – nevzpomínám si, že bych kdy viděla člověka, který by jedl za chůze.
To je přesně ono! Taky jsem nikdy neviděla, že by někdo jedl za chůze nebo v MHD. Neexistuje ani, že by si někdo oběd snědl v kanceláři sám u počítače, na oběd se musí udělat pauza. A s jídlem se nespěchá, ani to nejde, když ti po něm na stole přistane vařící čaj 🙂