Je velké a přitom malé. S obrovskými mrakodrapy, ale taky s útulnými a přátelskými hospodami. Možná když od nějakého místa nečekáte vůbec nic, může vás jen příjemně překvapit. Tak jako Chicago překvapilo nás.
Large black coffee to go
Několik lívanců naskládaných na sebe, slanina, javorový sirup a máslo, spousta másla, které chutná trochu jinak, možná je solené? Kafe, které když při objednávce „coffee“ nedodáte nic navíc, bude vždy černé, filtrované. Načepujeme si ho z dávkovací termosky za rohem. Refill? Není potřeba, kelímek je dostatečně velký, aby nám vydrželo jak po dobu snídaně, tak i na následnou procházku. Tolik cukru a obří porce se musí aspoň trochu vychodit.
Chicago má kouzlo. Nevím, jak ho pořádně uchopit a pojmenovat, ale jasné je, že nám učarovalo. Možná, že v něm není tolik turistů? Není tu totiž zas tak moc k vidění. A přitom je. Musíme si ale chvilku počkat. První den prší, bez ustání. A je zima, vlezlá. Březnových pět stupňů je pocitově alespoň mínus deset. Nechci si představovat, jak vypadá typická chicagská zima, která dosahuje k mínus pětadvaceti. I proto, a taky kvůli neustálému silnému větru, má Chicago v centru vybudovanou síť podchodů pro chodce. Mezi téměř všemi budovami a stanicemi metra můžete projít pod zemí, chráněni před mrazy, dešti a větrem, díky kterému se Chicagu přezdívá Windy city. Vane od obrovského jezera Michigan, které v mlze první den vůbec nevidíme, ale víme, že tam někde blízko je.
V nepříznivém počasí je nejlépe v útulné hospodě. S pivem za 7 dolarů, uvařeným v Chicagu. Jeho jméno jsem zapomněla, to, že ho v Americe neumí načepovat ale ne. K pivu nesmí chybět místní specialita, jediná zajímavost, kterou jsem znala ještě před příjezdem do Chicaga – deep dish pizza. Ideální jídlo do zimy. Tlusté těsto, tuna sýra a rajčatového základu, navíc pár plátků salámu. Jedna pizza pro dva úplně stačí, tak jako všechno ve Státech je i tato porce obří, i když se to na první pohled nezdá. Ještě jedno pivo na zapití a zpátky do mrazu. Kolem nejvyššího mrakodrapu ve městě a jednoho z nejvyšších v celé zemi. Do tmy z něj září nápis Trump Tower.
Ranní výběh kolem jezera Michigan
Jsou všichni Američané ranní ptáčata? V sobotu ráno konečně neprší, dokonce svítí slunce a je příjemný polojarní den. Promenádu kolem řeky Chicago plní kromě pár chodců taky celá řada běžců. Podél řeky pokračují, stejně jako my, k průzračnému jezeru Michigan. Konečně ho vidíme, mlha je pryč a káva od snídaně ještě hřeje.
Běžci nejsou osamělí, běhají minimálně po dvou, častěji po velkých skupinách. Při pohledu na nekončící modré jezero a dlouhatánskou promenádu bych snad začala běhat i já. Snad.
Jediná atrakce, kterou jsme se rozhodli navštívit, je v rekonstrukci. Cloud gate, známější pod přezdívkou The Bean, je ohraničená plotem a zčásti zalepená. Nevadí, příště? Stejně je větší zábava pozorovat běžný život ve třetím největším americkém městě. Ve slunečný den jsou najednou venku davy lidí. Procházejí nákupní třídou Michigan Avenue, přezdívanou také Magnificent Mile, plní obchody i restaurace. V té „naší“ ale přece jen volný stůl najdeme. Pivo a deep dish pizza? Ano, prosím.
Turistické obchůdky jsou plné oblečení s názvy místních klubů. Znám jenom Chicago Bulls, Michaela Jordana jsem jako velmi amatérská basketbalistka obdivovala za mlada. Míjíme i jeho steakhouse, večeříme ale v jiném, kde obrovský steak, stejně jako v New Yorku, opět nedojím.
Projížďku po Chicago river už nestíháme, přece jen bude asi o něco příjemnější v teplejším počasí. Taky příště? V létě to Chicagu musí slušet ještě o něco víc. My ale tentokrát místo na loď nasedáme na metro, přímou linkou čtyřicet minut rovnou na letiště. Na to, že mělo být Chicago jen přestupní stanicí, se z něj nakonec vyklubalo příjemné překvapení, které – doufám – ještě někdy navštívím.
