Na trajektu, na cestě z Asie do Evropy. Přejezd z jednoho kontinentu na druhý za dvacet pět korun. Vítr ve vlasech, skřehotání racků dohánějících obrovskou loď, která převáží stovky cestujících do práce, do školy, na kafe, za památkami. Na evropské straně, té, kde se sdružuje naprostá většina turistů, je přelidněno. Historická tramvaj projíždí Istiklal caddesi, ulicí nezávislosti, kterou brázdí davy cizinců i místních. O ulici dál, v hospodě Jurije Gagarina, k jednomu z tradičních druhů kebabů servírují pivo. To by se v opravdu tradiční turecké restauraci nestalo. Ale tady jsme v Istanbulu, kde se turistům vychází vstříc. Taky za to dobře platí.
V srdci opozice
Na proslulém náměstí Taksim se rozléhá hlas muezzína z nově postavené mešity. Na náměstí, které od založení republiky sloužilo jako symbol sekularismu, vypadá obrovská moderní mešita nepatřičně. Taky by tady nestála, kdyby v čele státu stál někdo jiný. Dobytí Taksimu, stejně jako Hagie Sophie, ze které turecký prezident udělal znovu mešitu, odpovídá politice, kterou v čele tureckého státu vede. V širším centru města ale místo prezidenta shlíží z plakátů jeho největší oponent, istanbulský starosta Ekrem İmamoğlu, jež v nedávných komunálních volbách obhájil svou pozici. Stejně jako další desítky starostů z opoziční Republikánské lidové strany, pro níž bylo vítězství nečekané a přelomové. Staronový primátor Istanbulu chce pro 16 milionů Istanbullular, obyvatel Istanbulu, příjemné město pro život, jak informuje jeden z billboardů.
Před Hagii Sophií, které se turecky říká Ayasofya, je v čtvrteční květnové dopoledne táhlá řada, jejíž konec nejde vidět. „Je to minimálně na hodinu a půl,“ přesvědčuje nás jeden z místních průvodců a jedním dechem dodává, že když si zaplatíme jeho služby, řadu přeskočíme. Do Ayasofya, která je poslední čtyři roky znovu mešitou, se ještě donedávna vstupné neplatilo. Jak by taky, do mešit je přece vstup zdarma. Dnes ale turisté peněženky opět vytáhnout musí. Stejně jako si počkat v dlouhé řadě, nebo ji za padesát euro přeskočit.
Do protější Modré nebo Sultanahmetovy mešity se vstupné neplatí. Stíháme ji, já už poněkolikáté, rychle projít před začínající modlitbou. Stejně tak první sídlo osmanských sultánů, palác Topkapi, kam se sice platí, ale stojí to za to. Výhled z jednoho z istanbulských kopců na Bospor a oba kontinenty, na kterých se turecká metropole rozkládá, dobře ilustruje důvody, proč byl palác postaven právě tady. Nehledě na klid, jež navzdory davům turistů místo navozuje.
Raki na zdraví
Grilovanou kukuřici do ruky, rychlé smlouvání na Grand Bazaaru a znovu na trajekt, do Asie. V podvečerní atmosféře je cesta mezi kontinenty ještě o poznání kouzelnější. Zapadající slunce, vody Bosporu rozvířené zrychlující lodí, rackové poletující nad palubou. Na asijské straně je také výrazně levněji, obzvláště, když víte, kam zajít. Na tržnici ve čtvrti Kadiköy v jedné z místních meyhane, tradičních restaurací servírujících meze, ryby a tureckou pálenku raki s vodou, zbývá poslední volný stůl. Smažené ančovičky, krémový hummus, pečený lilek nebo girit ezme, sýrová pomazánka s bazalkou a bylinkami, krevety na másle v hliněné misce, ze které se ještě kouří. „Česká republika? Milan Baroš!“ pamatuje si i po dvaceti letech od fotbalistova angažmá v istanbulském klubu Galatasaray číšník v restauraci. Jeden a půl panáka raki dolévá vodou a přidává kostku ledu. „Şerefe. Na zdraví!“
Tureckou kávu vařenou v horkém písku v nedaleké kavárně nám připravuje mladý student, který si rád procvičuje angličtinu, prokládanou tureckými slovy. Prý jestli si chceme nechat přečíst osud z kávové sedliny. Raději snad ani ne.
V istanbulském double-deckeru je plno a taky vedro. Deset minut, které slibovaly google mapy, je opravdu poctivých, ale po necelé půlhodině přijíždíme na pláž. Moře je až na pár řas při břehu čisté a klidné. V květnovém pátečním odpoledni v něm plavou dva lidi, z nichž jeden patří k nám. Pláž je ale plná krásných mušlí, snad poprvé, co je v Turecku vidím a sbírám. Na riviéře mušle nebývají, nebo alespoň na místech, které jsem doteď stihla navštívit. Takže se všechny skrývají v Istanbulu?
Šťastná asijská hodinka
Na asijské straně, narozdíl od turistického evropského centra, se taky mnohem více pije. Nebo to tak vypadá a minimálně působí. Kdo by taky odolal každodenním happy hours, kdy cena piva, které je jinak v Turecku kvůli vyšším daním na alkohol celkem drahé, klesne skoro o polovinu. Jedno, dvě, třetí? Napůl. Zajíst to musíme plněnými mušlemi, midye dolmasi, ještě není takové vedro, aby se jim nedalo věřit. V červencových vedrech ale mušle z kyblíků plážových prodejců nedoporučuju.
Turecká káva, baklava, znovu do meyhane, na raki a zpátky do Evropy. Istanbul z trajektu je Istanbul, který musí milovat snad každý. Je to ta chvíle, kdy se obrovská chaotická metropole plná troubících aut, autobusů a hlasitých davů najednou zklidní. Uvnitř lodi zpívá a hraje na kytaru místní muzikant, chvíli turecky, zčásti anglicky. Slunce zapadá nad Modrou mešitou a Hagií Sophií, a nad všemi historickými i moderními budovami neustále se rozrůstajícího města, které ani při několikáté návštěvě neomrzí a nezklame.
1 comment