Cítím moře. Ještě ho nevidím, ale už zdálky cítím jeho vůni, cítím, že se k němu blížím a že mi zase tak moc chybělo. Myslím, že když je ve městě voda a tolik vody, hned je v něm o něco lépe. A tady to platí trojnásob. Ležím u pobřeží, na vyhřátém kameni a poslouchám vlny, které dorážejí na skalnatý břeh. Profukuje mírný vánek, slunce nabírá na síle a nad hlavou skřehotají racci létající napříč modrou oblohou, na které není v horkém květnovém odpoledni ani jeden mrak. Jsem v Istanbulu, městě, které mě ani po deseti letech nepřestává fascinovat.
Delfíni v Bosporu
Mohla bych tu ležet další hodiny. Poslouchat vlny, vyhřívat se jarním sluncem, nikam nespěchat. Jsem na asijské straně obrovské metropole, u promenády, která je v pondělní odpoledne rušnější než obvykle. Je státní svátek, devatenáctý květen, a Turci slaví Atatürkovy bojovné úspěchy.
Navzdory davům je tady příjemný klid. Možná to moře – možná, že hluk izoluje a přidává ten svůj, zvuky vln dorážejících na skály, vzdálených motorů lodí proplouvajících Marmarským mořem k Bosporu, úžině, kterou později, v podvečerní hodiny, proplouvají také delfíni. Nejprve si myslím, že se mi to jen zdá. Ale ne, opravdu, jsou tam. Tři delfíni, vynořující se ladně nad hladinou a znovu se potápějící pod vodou, jako by kolem nich ani nejezdily obrovské trajekty, převážející stovky až tisíce cestujících mezi dvěma kontinenty.
Na druhé straně, v Evropě, je hlučněji. Davy místních a turistů procházejí hlavní třídou, Istiklal Caddesi, vedoucí k betonovému náměstí Taksim. V jedné z bočních uliček vylézá z podomácku vyrobeného domečku pro kočky koťátko. Možná by se i kamarádilo, jakmile se ale přiblížíme, přibíhá opatrovnická kočičí máma a přísně nám dává najevo, že je připravena svého potomka bránit. Kočky jsou ale jinak v Istanbulu přátelské, tulivé. Na rozdíl od těch ankarských, které se pohladit nechají jen výjimečně, se istanbulské kočičky přátelí samy od sebe. Nejčastěji, když máme stůl plný jídla.
Barvy Istanbulu a gözleme na terase
V uličkách Balatu, mezi barevnými domky a hipsterskými kavárnami, je v dopoledních hodinách ještě klid. Na terase jedné z restaurací, kde kuchařka soustředěné připravuje na obráceném vypouklém plechu tradiční placky gözleme, je zatím prázdno. Číšník ukazuje na starou budovu za námi, prý se v ní natáčí jedna z mnoha známých tureckých telenovel.
Před jiným podnikem se stejnou nabídkou láká kuchařka procházející skupinku turistů: „Merhaba, pancake“, i když k palačince má opékaná placka gözleme plněná vším od brambor přes sýr až po lilek daleko. Dostáváme zdarma čaj a baklavu, i když tu s vlašskými ořechy, kterou ve městě pistácií Gaziantepu neuznávají. Ale je zdarma a Češka ve mně ji proto ráda sní.
Znovu to moře. V Asii, daleko od památek a od davů turistů, se místní scházejí na promenádě podél pobřeží. S termoskami čaje, kávy, s vychlazenými půllitry a skládacími židličkami. S přáteli, rodinou, i sami, tak jako pán, který s pivem v ruce a pohledem upřeným na nekončící moře pouští z repráčku melancholické rockové písně a zapíjí žal, anebo možná jen úterní podvečer.
Město kontrastů
Istanbul je město pro staré duše, pro romantiky, rozjímající při pohledu na vody Bosporu a Marmarského moře, jež město obklopují. Je to město, ve kterém si vychutnáte horký čaj na trajektu, ale i čepované pivo v happy hour, kdy je o polovinu levnější. Město, ve kterém uvidíte kostely, z nichž se staly mešity, pak muzea a poté znovu mešity. Město, ve kterém se historie nikdy nepřestala psát.
Je to ale i obrovská šestnáctimiliónová metropole, ve které se bije tradice s moderním světem a jejíž starosta stále sedí ve vězení, už třetím měsícem, ačkoli protesty za jeho propuštění zeslábly, i když ještě zcela nevyprchaly. A taky město, ve kterém vás taxikář natáhne o víc peněz, než vůbec máte u sebe, anebo vás do auta ani nepustí, když zjistí, že nejedete daleko.
Já jsem v Istanbulu turista. I proto ho mám možná tak moc ráda a ráda se do něj pravidelně vracím. Nechodím už po památkách, ale po místech, která jsem si za ty roky návštěv tolik oblíbila. Dávám si ledové kafe v jedné z moderních kaváren v asijské čtvrti Moda, odpočívám na břehu moře, rozjímám při cestě na trajektu při pohledu na Bospor.
Přichází západ slunce a zapadá nad známými i novými mešitami, nad historickými i čím dál vyššími moderními budovami, nad vlnícím se mořem, nad Istanbulem, který je krásný, chaotický, živý, svůj, a který je i po deseti letech jedním z mých nejoblíbenějších míst vůbec.
