Uplynulo dva a půl roku od zemětřesení. Na jihovýchodě Turecka, které zasáhlo, jsou stopy po otřesech stále viditelné.
Je horký červnový den a teploty na jihovýchodě Turecka sahají k 37 stupňům. Profukuje silný vítr, který pohání obrovské turbíny na přilehlých kopcích. I vítr je ale v těchto dnech horký. Jsem ve městě Nurdağı, hodinu cesty od provinční metropole Gaziantepu, kde právě – stejně jako po celém Turecku – začínají svátky oběti, Kurban Bayramı.
Klikatá cesta kolem vysokých hor je den před začátkem svátků plná aut, jejichž řidiči spěchají za rodinami. Dopravní zácpu netvoří jen auta, v zatáčce před odbočkou na vesnici musíme zpomalit, silnici přechází za zvuku cinkajících zvonů stádo ovcí, koz a oslů, v doprovodu svého pasáčka. Ovce jsou vidět i v ulicích, nejen těch vesnických, ale i ve městech, na trzích a podél cest. Právě ovce se totiž nejčastěji během svátků Kurban Bayramı obětují.
Co je Kurban Bayramı?
Kurban Bayramı, neboli Svátek oběti, je jedním ze dvou nejvýznamnějších islámských svátků. Připomíná příběh proroka Ibrahíma (Abraháma), který byl podle víry připraven obětovat svého syna na důkaz oddanosti bohu, místo něj mu nakonec bůh přikázal obětovat ovci. V Turecku svátek trvá čtyři dny a většina rodin během něj obětuje ovci, krávu nebo jiný dobytek – část masa si ponechají, část rozdají příbuzným, sousedům a potřebným. Svátky jsou časem návštěv, sdílení jídla a rodinného setkávání. Obětní den bývá spojen s ranní modlitbou a přípravou velkého množství jídla, především masových pokrmů.
Téměř každá místní rodina obětuje alespoň jedno zvíře. Některé rodiny zvířata zabíjejí samy, jiné si zvou profesionální pomoc řezníka. Celý první den pětidenních svátků je tak věnovaný hlavně zpracování masa. Teprve v odpoledních hodinách se společně usedá k prvnímu jídlu, následovanému několika sklenkami čaje a turecké kávy.
Kurban Bayramı v provizoriu
Na první pohled jako by vše probíhalo stejně jako dřív. Už třetím rokem ale naprostá většina místních slaví Kurban Bayramı v provizoriu – v obytných kontejnerech, které měly sloužit jako dočasné ubytování a které jsou dodnes domovem pro ty, kdo při předloňském ničivém zemětřesení přišli o vlastní střechu nad hlavou.
Slunce rozpaluje asfalt a střechy obytných kontejnerů. Kolik lidí v nich dnes stále žije, se dá jen obtížně spočítat. Ani dva a půl roku po zemětřesení jich ale není málo – ještě letos v únoru se čísla odhadovala na 650 tisíc lidí. Dnes jich nebude o moc méně.
Procházím centrem města Nurdağı, kde se na nákupy stále chodí do mobilních buněk nebo obchodů s plechovou střechou, které tady vyrostly chvíli po otřesech, aby život mohl jít dál. Malí živnostníci, pekaři, řezníci, zelináři, pracují z provizorních prostor i dnes. Před začátkem svátků nemají o zákazníky nouzi, kromě masa je ve velkém potřeba také pečivo a zelenina – na saláty i na gril.
Zemětřesení
6. února 2023 zasáhlo jihovýchod Turecka zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy stupnice. Šlo o jedno z nejničivějších zemětřesení v moderních dějinách regionu – zahynulo při něm více než 59 tisíc lidí, jen v Turecku bylo zničeno nebo poškozeno na půl milionu budov. Podle dat z února letošního roku turecká vláda dokončila a předala 201 tisíc nových bytů, ale stále chybí statisíce dalších, které katastrofa zničila. Stovky tisíc lidí tak dodnes žijí v dočasných kontejnerových sídlištích, která původně měla sloužit jen jako nouzové řešení na několik měsíců.
Vaří se v provizorních kuchyních, které měly sloužit jen jako dočasné řešení. Po dvou a půl letech si je místní přizpůsobili vlastním potřebám, postavili kuchyně v garáži nebo venku, na dlažbě před obytnými buňkami. „Není to ideální, ale někde vařit musíme,“ říká jedna z žen na vesnici, zatímco do hrnce s rýží přidává štědrou porci másla. Tady se dnes připravují vyhlášené speciality, kterými je region v okolí gastronomické metropole Gaziantepu proslulý.
Kurban Bayramı je totiž na jihovýchodě Turecka nejen náboženskou povinností, ale také gastronomickým svátkem. Maso, nejčastěji ovčí, se připravuje na všechny možné způsoby – jako Kavurma, doměkka pečené kousky masa, večer na grilu jako Patlıcan Kebabı, kousky mletého nebo jemně nasekaného masa proloženého kolečky lilku, druhý den dušené se zeleninou a třetí den, když jsou masa všichni přejedeni, přidává se už jen mleté do těstovin. K tomu všemu nechybí zelenina v salátech bohatě zalitých olivovým olejem a balsamicem z granátového jablka.
Kdy dostaneme nové domy
Na kopci nad jednou z mnoha vesnic stojí v několika řadách nově postavené domy. Už jsou téměř hotové, ale to měly být podle místních už dávno. Domy, které byly při předvolebních projevech přislíbeny do roka, ještě stále nebyly předané majitelům.
„Kdy dostaneme nové domy? Měli jsme v nich bydlet už teď, takže těžko říct,“ dozvídám se od obyvatel vesnice. Sedíme pod rozrostlým fíkovníkem před jednou z mnoha obytných buněk. Na spoustě míst už vyrostly nové bytovky a domy, na dalších místech se stále staví.
Uplynulo už dva a půl roku od obrovské katastrofy, která postihla jihovýchod Turecka a zasáhla oblast větší než celé Česko. Dnes místní pokračují v životě tak, jak byli zvyklí. Mnozí se odstěhovali z vesnic do měst, spousta ale zůstala, protože jak sami říkají – své rodné místo nechtějí opustit.
Večer na vesnici je klidný. Ozývá se jen mňoukání toulavé kočky, doufající v kousek masa z grilu. Profukuje vítr, už chladnější než během dne. V korunách rozrostlých stromů zpívají ptáci, po zemi pobíhají slepice a kohouti. Končí další den na turecké vesnici, kde se mezi obytnými kontejnery žije tak jako dřív – v horku, s grilovaným masem, litry čaje a turecké kávy, a větrem v korunách stromů.
