Cesta z Tbilisi do Rači je dlouhá a plná serpentin, které při rychlé jízdě typické pro místní řidiče dávají zabrat. Výhledy na majestátní gruzínské hory ale stojí za trochu nepohodlí. Každou chvíli je navíc potřeba zpomalit a zatroubit na stádo krav odpočívajících uprostřed silnice. Po necelých pěti hodinách jsme na místě. V malém rodinném hotýlku s výhledem na vysoké hory, v tichu a klidu a s čačou v ruce.
Víno z kravského rohu
„Tento přípitek je na milé hosty,“ zvedá číši jednatřicetiletý Giorgi, toho večera už poněkolikáté. Jak nám místní hostitelé vysvětlili, gruzínská „supra“, tedy staletí stará tradice společného hodování, se neobejde bez mnoha a mnoha přípitků. Jednou se pije na dobré zdraví, podruhé na ženy, potřetí na naději v lepší politiku a navzdor okupantům. Pije se tak moc, až se víno nalévá i do kravského rohu a hecuje se, kdo ho vypije. Není to nic jednoduchého, jeden takový roh obsáhne až litr a půl tekutiny. Gruzínci ale zvládnou kdeco. Pije se domácí víno i čača, silná gruzínská pálenka. Ta vzniká přímo na dvoře malého rodinného hotelu, který patří sedmdesátiletému Temurovi. U podomácku vyrobené pálenice nám ukazuje, jak až sedmdesátiprocentní čača přichází na svět, a vypráví u toho svůj příběh.
Do oázy klidu v Rači, daleko od velkých měst, se Temur přestěhoval před šestnácti lety. Toužil si otevřít vlastní hotel, a přispět k rozvoji regionu, který se rozvíjí jen velmi pomalu a po rozpadu Sovětského svazu se potýká s obrovským odlivem obyvatel. Sen o hotelu si Temur splnil v roce 2008. Působivá budova v tradičním gruzínském stylu je 200 let stará, stojí ale na jiném místě, než byla původně postavena. To je krása takzvaných Oda homes, historických dřevěných staveb, které lze kousek po kousku rozebrat, převézt a znovu postavit na novém místě. Tady dnes stojí, v malém městečku Oni, s výhledem na hory a klidem, za kterým sem jezdí turisté z celého světa. „Nemáme žádnou reklamu, ani profil na bookingu. Naši hosté nás jednoduše doporučují dál, protože se jim u nás líbilo, máme pořád plno,“ usmívá se Temur spokojeně.
Hotel dnes funguje i díky české pomoci. S rozvojem mu pomohla Charita Česká republika. Temura podpořila zařízením topení, aby svůj rodinný hotel mohl provozovat i v zimě. „Přes zimu sem jezdí turisté do hor, za lyžováním. Bez topení a bez potřebných financí jsem ale hotel musel mít v zimě zavřený. Dneska můžeme fungovat po celý rok, jsem za to moc vděčný,“ pochvaluje si Temur, který je kromě hoteliéra také umělcem – dřevořezbářem. Všechen nábytek a výrobky ze dřeva v prostorách hotelu vznikly pod Temurova rukama. Obrazy na stěnách pokojů jsou zase dílem Temurovy ženy, Elene. Umělecké sklony obou manželů odráží i jméno hotelu – Family Hotel Gallery. Pokud vyrazíte do Rači, najdete ho v městečku Oni. Rozhodně ho nepřehlédnete, plechová vstupní brána hraje všemi barvami a výjevy ze života v Rači. Ale jak upozorňuje Temur, raději si pokoj zarezervujte dopředu. Po příjezdu se budete moci kochat neokoukatelnými výhledy, vynikajícím jídlem a výborným vínem. A přispějete alespoň malou měrou k blahobytu místních, kteří tady jinak jen těžko shánějí obživu.
Kvevri z gruzínských hor
Rača je nejchudší oblastí Gruzie, cesta z hlavního města Tbilisi sem trvá čtyři a půl hodiny, ještě donedávna před opravami horských silnic ale trvala hodin šest. Není tady práce, ani moc jiných příležitostí. Proto v Rači pomáhá česká Charita a další organizace s rozvojem, a podporuje místní v zakládání živností a rozšíření jejich podnikání. Aby tak mohli dát práci dalším lidem v regionu, který každoročně opustí tisíce lidí. Díky české pomoci dnes v Rači vzniká například i výborné víno vyráběné tradiční metodou kvevri.
„Metoda kvevri spočívá v tom, že se víno kvasí v hliněné nádobě podobné amfoře, která je zakopaná pod zemí. Výchozí produkt je tak stoprocentně přírodní,“ vysvětluje Vazha Siradze, pětapadesátiletý vinař z vesničky Bugeuli v Rači. Víno připravené metodou kvevri má typickou zemitou chuť, do které se podle Vazhy musí člověk propít. Jakmile si ji prý ale zamiluje, už nebude chtít jinou. Se sklenkou v ruce a výhledem na horská panoramata a přilehlé vinice mu dáváme za pravdu.
Vazha otevřel vinařství Ambra se synem Akakim, který se po studiích mezinárodních vztahů rozhodl vrátit domů, do Rači a vyrábět nejen vynikající víno, ale také, stejně jako umělec a hoteliér Temur, přispět k rozvoji rodné oblasti. Vinařství dnes zaměstnává pět lidí na stálo, a na podzim, v období vyhlášeného vinařského festivalu Rtveli, další desítky. České Charitě vděčí za to, že dokázalo překonat těžké období v době pandemie koronaviru. „Rača je už tak velmi chudá a během covidu lidé přicházeli ještě více o práci. Naše víno v tu dobu nikdo nekupoval, nejezdili sem turisti a my jsme nevěděli, jestli se nám podaří vinařství udržet. I díky Charitě jsme překonali obtížné období a mohli jsme si udržet všechny naše zaměstnance. Teď plánujeme začít s degustacemi vína a nalákat do Rači ještě více turistů,“ popisuje Vazha na prostorné terase s výhledem na okolní hory, kde bude degustace probíhat.
Jíst a pít, dokud je nálada
Další sklenku do ruky dostáváme zpátky v Temurově hotelu. Nechybí ani řada přípitků a supra, hostina plná místních specialit. Ať už je to lobio, fazole dušené s bylinkami a kořením, lobiani – chlebové placky plněné fazolemi, sýrové placky chačapuri, lilkové rolky s ořechovou pastou nivgziani badrijani, nebo křupavé česnekové kuře shkmeruli, všechno je naprosto vynikající. O posledním jmenovaném pokrmu – shkmeruli, panuje v Gruzii legenda. Podle ní navštívil kdysi dávno významný lord chudou vesnickou rodinu v Rači a požadoval večeři. Rodina měla jen staré kuře a protože se styděla lordovi podat takové jídlo, zalila ho česnekovou omáčkou v naději, že si lord nevšimne, jak je kuře staré. Na svět přišel pokrm, který si zamiluje nejeden návštěvník této zakavkazské země. V Gruzii se hoduje pospolu, sdíleně. Pokrmy se tak pokládají do středu stolu a každý si nabere podle vlastní chuti. Jí se a pije, dokud je nálada. A ta je v Gruzii dlouho.
Plný stůl specialit čeká i druhý den při návštěvě mladého páru Levana a Eky. Oba jsou Račueli, tedy původem z Rači, potkali se ale na studiích v Tbilisi. Dlouho se toužili vrátit do rodného regionu, daleko od ruchu velkoměsta a žít v souladu s přírodou. Rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy na Levana přišlo pracovní vyhoření. „Vystudoval jsem psychologii a po škole jsem pět let pracoval jako psycholog ve vězení. Bylo to extrémně náročné na psychiku, v podstatě jsem se z toho zhroutil a věděl jsem, že musím udělat zásadní změnu. Odstěhovat se na venkov, domů,“ popisuje Levan v prostorách skromného ubytování. Za posledních pět let tady podle svých slov udělali s manželkou Ekou spoustu práce, ještě mnohem více práce je ale čeká. „Chtěli jsme žít v přírodě, chtěli jsme, ať naše děti vyrůstají na vesnici a poznají květiny a stromy a to, jak se mění v různém ročním období. Věděli jsme, že to bude náročné, pořád je, ale nelitujeme toho,“ říká Eka s úsměvem. Levan i Eka jsou v místních poměrech výjimkou, zatímco většina obyvatel Rači se stěhuje z regionu pryč za prací a příležitostmi, oni se z jistoty, kterou měli v Tbilisi, vrátili zpátky do chudého regionu.
Ačkoli sami nemají nazbyt, přesto návštěvě přichystali hostinu plnou specialit. „V Gruzii máme rčení, že host je dar od boha,“ prozrazuje Eka a pokládá na stůl dvě karafy s domácím vínem. Eka a Levan jsou totiž také nadšení vinaři. Jejich vinařství je zatím velmi malé, to ale neubírá na chuti výborného vína, které je stoprocentně přírodní, jak Levan při dolévání objasňuje.
Víno na cestu
Na památku si od mladého páru kupuji víno. Bílou fixou na něj ručně dopisují název, rok výroby a vzkaz na památku. Pokud vás cesta zavede do městečka Ambrolauri v Rači, kde Levan s Ekou bydlí, neváhejte a zastavte se k nim na ochutnávku vína.
Dostane vás nadšení mladého páru, který se z ničeho rozhodl vybudovat život v chudém regionu, a také chuť přírodního vína, vznikajícího v panenské přírodě krásné Rači.
O pár dní později, v hlavním gruzínském městě Tbilisi, sedíme v moderní vinárně, kde vysoké zdi až do stropu plní stovky až tisíce lahví vína. Gruzínci po práci usedají k jedné či více sklenkám, přikusují místní sýry nebo uzeniny a užívají si podvečerní atmosféry. Na policích s lahvemi vína, zčásti zahraničními, ale ve větší míře místními, si všímám jak naturálního kvevri z vinařství Vazhy Siradzeho, ale také lahve mladého páru, který pohodlí Tbilisi opustil pro náročný, ale krásný život na gruzínském venkově.
