Mé krásné Hranice

Ticho. Přerušované pouze občasným hlášením o příjezdu vlaku. Listy stromů v přilehlém arboretu šumí do rytmu nedělní idylky, z balkonu voní muškáty a od sousedů řízek. Městečko, kde se zastavil čas? Tak trochu jo. A díky za to.

V hospodě pod kopcem pořád točí pivo za dvacku, kofolu najdete téměř všude a tenis je stále sportem číslo jedna. Konkurují mu vyjížďky na kole, alespoň ty po práci na oblíbenou střelnici. Za pivem, kam taky jinam. A za ovečkami. Bee. Přiznávám, ve svých pubertálních letech jsem odsud chtěla co nejrychleji utéct. Čím déle jsem ale vždy pryč, tím více mi malé, krásné Hranice chybí.

Sedím na vyhlídce nad městem, na kterou se dostanete po pár minutách škrábání se do prudkého kopce. Kolem hřbitova, jenž mi kdysi připadal strašidelný a dnes romantický, v noci bych se mu ale stejně nepřiblížila. Pověrčivost. Odměna za výšlap ale stojí za to, obzvlášť pro milovníka vyhlídek jako jsem já. Hranické panorama, ač nepříliš velké, je idylické jako město samo. Však už kdysi na gymplu jsme slýchali, že “když chci vidět město líp, vyjedu na Kostelík”. Meditační chvilku mi přeruší partička lesáků s lahví v ruce. Ale jo, i tohle k tomuhle místu patří. Dobrá schovka.

Zajímavých vyhlídek tady máme více. Klasika “U Janka” láká rodinné výlety anebo zbloudilé turisty na cestě k propasti. Ano, ta propast, se kterou otravuji všechny nehranické a hrdě hlásám do celého světa, že u nás v té malé obci máme možná nejhlubší propast na světě! Lesy kolem ní, čerstvý vzduch a krásná příroda jsou dalšími důvody, proč se v Hranicích tak hezky žije. Se stáčeným vínem v parku (pravidelné policejní hlídky čtěte: s ledovým čajem), partou dobrých kamarádů a výhledem na západ slunce nad řekou Bečvou je pak všechno ještě o kus lepší. A když vám z altánku hrají skvělí muzikanti, není si na co stěžovat.

Že je v Hranicích nuda? Posílám pohlavek svému středoškolskému já za rouhání. Anebo, že by tehdy mělo pravdu? Zdá se to jen mně, že město pořádně “ožívá” v poslední době? Velké díky všem, kteří se na tom podílejí. Máme krásné prostředí a teď už i bohatou kulturní scénu. Vždyť v našem dvacetitisícovém městečku hráli Nazareth! Hranice mají třetí rok po sobě i vlastní hudební festival a zajímavých muzikantů sem proudí spousta (dík Mavous). Nadšení a odhodlání hranických spoluobčanů je obdivuhodné a vážně – díky! Díky, že se z kdysi nudného města stává vyhledávané útočiště.

 

Při popíjení ranní kávy v nově otevřené (a skvělé!) kavárně pozoruji dění za prosklenou vitrínou. Všechno je tak nějak pomalejší, i spěchající lidé uhánějí spíše volnějším tempem. Každou chvíli se potkají dva známí a zabřednou do delšího hovoru, zdraví se snad všichni se všemi, však nás tady není zas tak moc.

Jasně, že Hranice nejsou jen romantickým výmyslem z pohádek. To špatné si ale najdete všude, tak proč se po něm zbytečně pídit. Já jsem ráda, že jsem mohla vyrůstat zrovna tady, hrát vražedné rugby na zahradě za barákem a trousit se v nedělních podvečerech na benzínku pro občerstvení. Hranice, město, které je škoda nenavštívit. Tento oficiální slogan mi sice v jeho začátcích trhal uši i oči, ale jo. Hranice jsou město, kam se vždycky budu ráda vracet.

Za fotky děkuji nejtalentovanějšímu zpívajícímu fotografovi Víťovi Vrbkovi!