Proč bych měla o Turecku psát zrovna já?

Procházela jsem se parkem po práci. Malým parkem, kousek od ankarského doma, kde vždycky musím udělat několik koleček, aby to vyšlo aspoň na krátkou procházku. Když jsem v pondělní večer, potom co jsem zaklapla pracovní notebook, startovala třetí kolečko, začala jsem přemýšlet o posledním článku, který jsem napsala na blog. Není na něm nic moc zvláštního. Je to jeden z dalších krátkých dopisů z Ankary, ve kterých se zamýšlím, jak vypadá work-life balance v Turecku. Článek jsem publikovala, i když jsem docela dlouho přemýšlela o tom, jestli to mám udělat. 

Hlavou se mi totiž honila celá řada otázek. Negeneralizuju moc? Nedělám přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout? Nepřináším do psaní o Turecku další stereotypy? Neidealizuju podmínky, které se často podobají spíš boji o přežití nebo zachování zdravého rozumu? Kdyby si můj článek četli Turci, nenaštval by je? 

Vlastně nevím, jestli jsem na tyhle otázky našla odpověď. U všech svých textů z Turecka se nicméně snažím upozorňovat na to, že to, co popisuju, neznamená stoprocentní realitu napříč celou zemí. Mnohdy ani napříč jedním velkým městem, kterým je Ankara. Docela dobře by to ani nešlo. Turecko má přes 80 milionů obyvatel a nemohli by od sebe být víc odlišní. 

Sklouznout ke stereotypům je snadné. Všichni Turci jsou přece horkokrevní, všichni pijí litry čaje a milují fotbal. Stejně jako všichni Češi pijou každý den pivo, zajídají to vysočinou a sledují hokej, že jo. 

Možná je to jenom můj imposter syndrom, který mi říká, že je spousta mnohem zkušenějších a vhodnějších lidí, kteří by měli o Turecku psát. A možná jo. Mluvím sice turecky, ale moje turečtina po tolika letech rozhodně není tak dobrá, abych měla pocit, že vždy rozumím celému kontextu. Nestudovala jsem turkologii, nepracovala jsem (kromě letní stáže) nikdy v turecké firmě a jako celoživotní introvert ani nemám tolik kamarádů, se kterými bych se každý den vídala a povídala si s nimi o jejich životě. Určitě mě to v mnoha věcech omezuje. 

Ale pak si říkám, že přece přináším svůj pohled na život v Turecku, na to, jak to tady vidím a popisuju já, jak funguje život v mé ankarské bublině a v mé turecké rodině a i to je přece popis toho, jak to v Turecku vypadá. A abych se úplně nepodceňovala, do turecké politiky mám celkem dobrý vhled díky několika letům psaní politických analýz do novin a dalším letům práce pro humanitární organizaci, která měla pobočku i v Turecku. To, že o politice a tureckých zprávách nepíšu, neznamená, že bych jim nerozuměla. Jen se chci zaměřovat na to, co je na Turecku pozitivní a co se do novin naopak moc často nedostává. 

Zároveň ale nechci sklouzávat k vykreslování nějaké turecké idylky, protože do té má život tady fakt daleko. Snažím se proto najít nějaký zlatý střed, který nebude Turecko démonizovat ani ho nekriticky opěvovat. 

Jsem na to ten správný člověk? Nevím. Budu v tom pokračovat? Nejspíš ano. 

Tak možná jen upozornění pro vás, kdo moje články čtete – mějte na paměti, že i já žiju v turecké bublině a že nedokážu jedním nebo pár texty popsat celé obrovské Turecko. I když bych to uměla moc ráda.