Hlavní město osmdesáti milionové země utrpělo v posledních měsících obrovské rány. Březnový atentát radikální skupiny PKK vzal život 38 lidem, o měsíc dříve po útoku stejné skupiny zemřelo 29 lidí. Bombové atentáty následovaly ten vůbec největší, kdy v říjnu loňského roku po sebevražedném útoku, údajně provedeném Islámským státem, zemřelo 109 účastníků mírového protestu. Jakmile se situace trochu uklidnila, Ankaru šokoval pokus o vojenský převrat a strach o život, když nad městem najednou létaly stíhačky.
Tento článek jsem začala psát během mé červnové návštěvy Ankary, abych popsala život v tureckém hlavním městě a v zemi po ničivých atentátech. Během mého psaní se udály dva další útoky v Istanbulu, jeden z toho velmi ničivý na letišti Atatürk, a šokující pokus o vojenský převrat v zemi. Tak tedy znovu.
Je slunečný den, na obzoru se ale chystají mračna. Počasí v tureckém hlavním městě je nestálé, může za to i nadmořská výška sahající téměř k 900 metrům. Ankara má v Turecku pověst uspěchaného města, prý po vzoru těch západních. Nechápejte mě špatně, pořád to znamená, že v rychlosti chůze se místní nepřetrhnou a úsměv na rtech u nich najdete častěji než u vystresovaných Středoevropanů. V porovnání se zbytkem Turecka jde ale poznat, že Ankara je administrativní sídlo. Život tady plyne přece jen o poznání rychleji než v přímořských destinacích, kam je to z hlavního města docela daleko. K Černému moři se dostanete asi za čtyři hodiny cesty, k vytouženějšímu Středozemnímu či Egejskému moři už to ale je více než osm hodin autem, případně nutnost využití letecké přepravy.
Město má svou vlastní specifickou atmosféru, rozhodně nepatří k tomu, co byste si pod pojmem Turecko představili. Oblíbit si Ankaru je navíc docela těžké, i místní obyvatelé či studenti, kteří se přistěhovali z okolních měst, by se raději viděli v Istanbulu. Obě města mají ale společnou smutnou skutečnost a to několik bombových atentátů v posledních měsících. Ten březnový, který vzal život 38 lidem, se navíc odehrál v srdci Ankary.
Centru města, nazvanému Kızılay, se první dny své červnové návštěvy vyhýbám. Jsem paranoidní, ale postupně to vzdávám. Při každodenním životě se mu totiž vyhnout téměř nedá. Nachází se zde uzel dopravy metra a střetávají se tady nejdůležitější autobusové linky. Pokud potřebujete přestoupit z jednoho dopravního prostředku na druhý, pravděpodobně tak učiníte právě v Kızılay. Na autobusové zastávce, kde bomba, nastražená PKK v automobilu, vybuchla, pravidelně přesedá i Polka Dorota. „Byl to obrovský šok, asi měsíc jsem se Kızılay úplně vyhýbala,“ popisuje šestadvacetiletá učitelka angličtiny, která v Ankaře zůstala po studijním programu Erasmus. Atentát se stal v neděli v šest večer, stačilo, kdyby se z víkendové směny vracela jen o chvíli dříve.
„Toho strachu jsem se ale musela zbavit, takhle se nedá žít,“ popisovala ještě v červnu. Jenže jakmile se vrátila do ulic a místo pravidelných cest taxíkem začala znovu využívat hromadné městské dopravy, přišel pokus o vojenský převrat v zemi. Jeho průběh popisuje Dorotin spolubydlící Hasan. „Seděli jsme v baru a popíjeli pivo, když nám nad hlavami začaly létat stíhačky. Okamžitě jsme se všichni rozutekli do svých domovů,“ vypráví marketingový analytik a student IT. Jenže jejich byt je jen kousek od tureckého parlamentu, který se stal cílem útoku pučistů. „Leželi jsme na zemi v chodbě a zakrývali si uši, ty zvuky se nedaly vydržet. Z vedlejšího pokoje se neustále otevírala okna, ta ostatní vibrovala pokaždé, když nad námi stíhačky proletěly. V životě jsem neměl takový strach. Bál jsem se, že umřu,“ popisuje dramatické chvíle osudové noci.
Následující den, jakmile se situace uklidnila, si angličtinářka Dorota téměř okamžitě koupila letenku domů do Polska. „Měla jsem obrovský strach, musím teď odsud pryč,“ vysvětluje. Jestli se do Turecka vrátí, zatím neví. Do nové práce měla nastoupit v září.
Zatímco Dorota z Turecka snadno odcestovala, takové štěstí neměl univerzitní profesor Barış Ünlü, kterému perzekuce, jež následovaly po pokusu o převrat, překazily plány. Při našem červnovém setkání mi sdělil, že podzimní semestr chce strávit výukou na univerzitě v Chicagu. Hostující univerzita mu přednášení potvrdila, podezřele dlouho ale čekal na vyjádření rektora univerzity v Ankaře. Hned po útoku pučistů mu píšu, zda je v pořádku. „Nebyl jsem v době útoků v Ankaře a jsem rád, že vy také ne. Na Chicago ale můžu zapomenout,“ odepisuje profesor moderních tureckých dějin na Ankara University. Turecká vysokoškolská rada totiž bezprostředně po útoku zakázala všem akademickým pracovníkům až do odvolání cestovat do zahraničí.
Není to poprvé, co ho rozhodnutí prezidenta Erdoğana dostalo do úzkých. V lednu tohoto roku hrozilo profesorovi 7 let vězení za to, že v testové otázce vyzval studenty, aby porovnali eseje vůdce Strany kurdských pracujících (PKK, strana je v Turecku považována za teroristickou organizaci) na začátku jeho působení a v posledních letech. „Druhý den se na titulní straně provládního deníku objevilo ‘Profesor podporuje teroristy’“ , líčí, jak to začalo. „Jenže místo toho, aby bylo potrestáno médium za lživou zprávu, jsem před soudem stanul já,“ popisuje svůj šok. Ten, kdo ho nahlásil novinám, musel být jeden z jeho studentů, nad tím se ale vůbec nepozastavuje. „Erdogan má své ‘troly’ všude, je jim třeba slíbeno, že dostanou velmi dobrou pozici ve státní správě, pokud budou informovat o podezřelém jednání na půdě univerzity,“ vysvětluje. Trestu ve vězení se vyhnul, k soudnímu řízení ale přicházel s obavami. „Nevěděl jsem, co se může stát, vůbec jsem to nechápal a stejně tak i okolí, včetně několika zahraničních médií. Psalo se o mě i v Guardianu,“ směje se, kam až se pro něj nepochopitelná epizoda dostala.
Na otázku, zda obliba tureckého prezidenta po odvrácení pokusu o převrat v zemi poroste, má jednoznačnou odpověď. „Samozřejmě, to už víme teď. Erdoğan bude zvolen znovu, lidé ho mají rádi,“ zmiňuje. Ještě v červnu mi říká, že země je názorově rozdělena, téměř půl na půl. Na tom se ale prý moc nemění. „Erdoğan je zastáncem chudých, obyčejných lidí, věřících muslimů, alespoň se tak prezentuje. Zároveň se vymezuje proti vzdělaným intelektuálům a ostře je kritizuje. Nazývá je „Bílými Turky“, těmi, co popíjejí svou whisky na březích Bosporu. Takoví lidé, zvlášť pokud ještě pijí alkohol, podle něj nejsou správnými vlastenci,“ popisuje. Připomíná vám to něco podobného? Akorát místo whisky s kávou v ruce? „Jak jsem říkal, Erdoğan bude znovu prezidentem a pokud ne, najde si nějak cestu zpátky. Ten člověk nedokáže v tichosti odejít do důchodu, potřebuje mít moc. V tuto chvíli je v podstatě takovým diktátorem,“ říká mi ještě při červnovém setkání.
S voliči AKP během svého ročního studia v Turecku a následných několika návštěv do styku téměř vůbec nepřicházím, dlouho mi proto vrtá hlavou, proč může být strana tak úspěšná. Je to ale pochopitelné, většina mých známých v Ankaře jsou vysokoškoláci, zahraniční studenti anebo univerzitní profesoři, tedy ty skupiny, které se proti konzervativnímu vládnutí Strany rozvoje a spravedlnosti vymezují. Znám pouze jediného člověka, který dal AKP v minulých volbách hlas. Vysvětluje mi, proč tak on a spousta dalších udělali. „AKP pomohla nárůstu turecké ekonomiky, vystavěli spoustu škol v odlehlých městech a vesnicích a vybudovali nové cesty. Lidem, kteří v zapomenuté dědině Turecka dostanou kvalitní silnici a moderní budovy, je svoboda tisku a vyjadřování celkem ukradená,“ popisuje třicetiletý zaměstnanec letecké společnosti, jenž se nedávno vrátil z povinného vojenského výcviku.
Voličů Straně spravedlnosti a rozvoje, jak se AKP celým jménem nazývá, určitě přibude. Potvrzuje to marketingový analytik Hasan. „Budou to ale zejména ti, kteří v minulých volbách hlasovali pro spřátelenou MHP (Strana národního hnutí). Naopak voliči hlavní opoziční Republikánské lidové strany (CHP) nezmění najednou svůj názor,“ myslí si. V čem se ale naprostá většina Turecka momentálně shodne, je odsouzení islámského klerika Fethullaha Gülena, žijícího v exilu ve Spojených státech, který údajně stál za pokusem o převrat v zemi. „Ano, téměř všichni si myslí, že za pučem stál on. Samozřejmě ale existuje i menšina, která tomu nevěří,“ tvrdí respektovaný novinář největšího tureckého deníku Hürriyet, Emre Kızılkaya.
Lidé po celém Turecku stále neúnavně vyrážejí do ulic, aby protestovali proti pokusu o převrat v zemi. Mají zdarma dopravu a dokonce i jídlo. Spíše než protest za demokracii, jak jsou shromáždění nazývána, to ale vypadá jako uctívání prezidenta Erdoğana za to, že puči dokázal zabránit. „Taky bych se zúčastnil protestu, abych vyjádřil svou nevoli vůči těm, co chtěli převzít moc v zemi. Ale jen pokud by tam nebyli pouze Erdoğanovi lidé a voliči AKP,“ zmiňuje Hasan. „Nenávidím Gülena, ale to neznamená, že najednou začnu zbožňovat Erdoğana. Nemám je rád oba a je jasné, že momentální situaci využívá prezident ve svůj prospěch,“ dodává.
Nepříznivá situace v Turecku se projevila i na turistickém ruchu, už tak dost poničeném po několika atentátech a nejisté bezpečnostní situaci. „Přímořské město Bodrum, jindy tolik oblíbené a vyhledávané, bylo při mé poslední návštěvě téměř prázdné, až na pár tureckých turistů,“ popisuje profesor Barış Ünlü. Jeho křestní jméno znamená v překladu„mír“, ptám se ho, zda můžu v textu použít celé jeho jméno anebo mám raději zvolit pseudonym, aby neměl problémy. „Ne, nebude mi to vadit, nic proti tomu nemám. A řekněte klidně, že Erdogan tuto zemi řídí jako mafián,“ reaguje. Když přemítám nad titulkem reportáže, má okamžitou odpověď: „Napište tam ‚Válka dvou kultur‘.“