Loni na jaře jsem navštívila Irák. Zemi, od které jsem nevěděla, co pořádně čekat a která mě velmi příjemně překvapila. Setkala jsem se s jedněmi z nejpřátelštějších a nejpohostinnějších lidí, viděla krásné zelené hory a ochutnala vynikající pokrmy. Dojmy z Iráku jsem se rozhodla sepsat na pokračování. Tohle je můj první Dopis z Iráku, země, kterou – pokud to bezpečnost a okolnosti dovolí – bych někdy znovu ráda navštívila.
V srdci křesťanské komunity
Sedím v malém pokoji na ubytovně, která patří k místnímu kostelu v iráckém Karakoši. Popíjím ledové kafe z plechovky s arabskými nápisy a poslouchám, jak za zdmi kostela probíhá v pozdní noční hodiny boj o fotbalového šampiona. Přes den se hrát nedalo, ke konci dubna už teploty dalece přesahují třicet stupňů a spalující irácké slunce nedovoluje žádný větší pohyb. Iráčané proto začínají žít v noci. Řada podniků otevírá až ve večerních hodinách a zavírá nejdřív po čtvrté hodině ranní.
Vstup do kostela, ve kterém nám ubytování nabídl místní biskup, hlídá několik ozbrojených mužů. Do tmy irácké noci září velký kříž a cedule u vstupu připomíná, že ještě před pár lety na tomto místě stály jen ruiny.
Když do Karakoše a dalších křesťanských měst v Iráku vpadl před více než deseti lety samozvaný Islámský stát, využíval místní kostely pro trénování svých bojovníků, než je následně zničil. Kostel, ve kterém jsem ubytovaná, je postavený od základů znovu. A dokazuje sílu a odvahu místních obyvatel pokračovat v obnově života, o který byli po dlouhá léta připraveni.
Jsme jen půl hodiny cesty od Mosulu, kde se odehrávaly jedny z největších a nejkrutějších bitev za nadvlády ISIS. Když Mosul navštěvujeme, míjíme poničené domy s dírami po ostřelování a budovy Mosulské univerzity, z nichž zůstala jen kostra.
Je to náš domov
Křesťané, kteří byli teroristy z Islámského státu pronásledováni, se hromadně vydali na útěk, pokud se jim do podařilo. Během své cesty se potkávám s lidmi, kteří před ISIS utekli a navzdory překážkám se rozhodli znovu vrátit. Do regionu, který je dodnes poznamenaný léty válčení a kde obnova potrvá ještě další léta. Je to ale jejich rodné místo, domov, který už nechtějí znovu opustit.
Nad šálkem silné kávy s vůní kardamomu v nově postaveném rodinném domku poslouchám příběh Iqbal. Švadleny, která se rozhodla vrátit do rodného města. „Utekli jsme před ISIS do Erbílu do iráckého Kurdistánu. Po návratu jsme našli náš dům úplně zničený,“ popisuje smutně jinak usměvavá a energická žena. Do rodného Karakoše se chtěla vrátit za každou cenu a začít znovu. Díky podpoře Charity Česká republika, která Iqbal poskytla grant, si dnes vydělává jako švadlena a živí celou rodinu. „Baví mě se neustále učit něco nového, šít jsem se naučila podle youtube,“ prozrazuje Iqbal, zatímco nám nabízí další kávu a přináší jedno pohoštění za druhým.
Karakoš je považován za „hlavní město iráckých křesťanů“. Nachází se v oblasti úrodných Ninivských plání, které byly po staletí srdcem křesťanské komunity v zemi. Místní křesťané dodnes mluví dialekty aramejštiny – jazyka, kterým údajně mluvil Ježíš. Před americkou invazí v roce 2003 žilo v Iráku na 1,5 milionu křesťanů. Po pádu režimu Saddáma Husajna se iráčtí křesťané přesunuli ve velkém do oblasti Ninivských plání v naději, že tady najdou bezpečné útočiště, jejich počet se už tehdy snížil na zhruba 400 tisíc.
V červnu 2014 obsadil samozvaný Islámský stát Karakoš, a místní křesťané se tak vydali znovu na útěk. 10 let po invazi ISIS se křesťané pomalu vracejí, obnovují své domovy a pokračují v udržování náboženských tradic. Řada z nich se ale do Karakoše a dalších křesťanských měst v Iráku už nevrátila a často emigrovala do Spojených států či Austrálie. Stejně tak i lidé, se kterými jsem se potkala, mají často příbuzné v jedné z těchto zemí.
Přes checkpointy dál
Ráno je v kostele klid. Na nádvoří zpívají ptáci a jemně hučí voda z ozdobné fontány, kterou stráží socha Panny Marie. Svítí slunce a obloha je modrá, bez jediného mráčku. Vypadá to, že dnes bude opět pořádné vedro. U východu zdravím hlídače, který mi přeje dobré ráno a otevírá zamčenou bránu.
Je pátek, pro muslimy nejdůležitější den týdne a tak je v Iráku, většinově muslimské zemi, oficiálně víkendem pátek a sobota. Ale tady, v křesťanské části země, je naopak nejdůležitějším dnem neděle. Kolegyně mi prozrazuje, že to místní křesťané dělají tak, že mají víkend v pátek a v neděli. Spousta lidí přesto v pátek i v sobotu nadále pracuje, hlavně farmáři a lidé s malými obchody a restauracemi.
My vyrážíme na návštěvu kláštera Mar Behnam Monastery. Po cestě projíždíme několik vojenských checkpointů, prokazujeme se cestovními pasy i potvrzením, že jako pracovníci humanitární organizace máme povolení v těchto částech Iráku být. Nedovedu si představit, jak by se tady cestovalo bez záštity zavedené organizace, která v Iráku dlouhá léta pomáhá a hlavně bez místních kolegů, kteří ozbrojeným vojákům na checkpointech vše vysvětlují. Kolega se mě ptá, kolik checkpointů musím projet v Česku při cestě do práce nebo do jiného města. Nedokáže pochopit, že žádný. Znovu si uvědomuju, jak moc privilegií mám jen díky tomu, kde jsem se narodila.
Klášter Mar Behnam lemují rozsáhlá pole nad nimiž se mezi dvěma palmami tyčí velký kříž. Jako všechny náboženské budovy v okolí i tento klášter byl poničen při nájezdu bojovníků ISIS a po jejich porážce zrenovován. Podle legendy byl klášter postaven už ve 4. století králem Sencharebem jako pokání za to, že nechal umučit svého syna Mar Behnama a dceru Mart Sarah poté, co konvertovali ke křesťanství.
V zahradě v útrobách kláštera je příjemný klid, podobně jako v ubytovně kostela, kde posledních pár nocí spím. I tady se seznamuju s místním biskupem, který nám děkuje za návštěvu a za podporu místních komunit. K pikniku v klidné zahradě popíjím už oblíbené ledové kafe, které v dusnu a neustávajícím horku alespoň trochu chladí.
Deset let poté
Na večeři už zpátky v Karakoši ochutnávám místní shawarmu. V ulicích malého křesťanského města to začíná žít, je večer a teploty klesají na přijatelných pětadvacet stupňů. K osvěžení dostáváme čerstvě vymačkanou šťávu z hroznů a pozvání na jednu z mnoha náboženských oslav, kterou s radostí přijímáme.
Jen kousek od nás se tyčí jeden z největších místních kostelů – se sloupem zlomeným vejpůl. Neopravuje se ani nečeká na demolici. Stojí tu jako připomínka zkázy, kterou Islámský stát přinesl Karakoši a dalším městům v Iráku.
Dnes, deset let po invazi, se lidé snaží jít dál. Opravují své domovy, znovu otevírají obchody a vracejí se k životu, jaký znali dřív. Jak se jim to daří? A s čím se potýkají? To mi vyprávěli lidé z Karakoše a okolí – jejich příběhy najdete v dalším dopise z Iráku.
1 comment