Když se řekne „pohoda“, co si představíte? Zasloužené pivo po vyjížďce na kole? Odpočinek v houpací sítí na čerstvě posekané zahradě? Letní večer na balkóně se sklenkou vína po náročném dni? Turci tomuhle říkají „keyif“. Jenom si ho nemusí dopředu zasloužit.
Při scrollování na sítích jsem narazila na jeden z těch oblíbených to-do listů, který radí, jak se zbavit zbytečného stresu a dostat víc radosti do života. Jedna z vět zněla: „Give yourself permission to rest without earning it first“ (Dovol si odpočívat bez toho, aniž by sis to musel/a nejprve zasloužit). Hned jsem si představila, jak si to čte někdo v Turecku a kroutí nad tím hlavou. Turkům totiž tohle nikdo říkat nemusí. Odpočinek „jen tak“ mají v krvi. Říká se mu „keyif“ a je to zásadní součást tureckého života.
Turecký keyif nepotřebuje být za odměnu. Slovo keyif, které pochází z osmanské turečtiny a arabštiny, a které se jen těžko překládá do angličtiny, něčím trochu připomíná českou pohodu. Jak ale píšu na začátku, v české verzi mám pocit, že si pohodu musíme trochu zasloužit. Turci ví, že nemusí.
Keyif vyžaduje společnost
Keyif se dá volně přeložit a popsat jako „příjemný stav bezstarostného odpočinku“. Jen tak sedět, pít čaj, povídat si s blízkými, nebo koukat do dálky. Proto všechny ty dlouhé pomalé snídaně, popíjení čaje po večeři, to, že Turci si téměř neberou „kávu s sebou“, ale musí si k ní alespoň na chvíli sednout.
„I was born for keyif,“ říká mi můj turecký manžel pravidelně. Vy, co ho znáte, nejspíš můžete potvrdit. Není ale sám. Turci se pro keyif opravdu narodili. Ano, ti Turci, kteří se v autech ženou po městech devadesátikilometrovou rychlostí a troubí na každého jen o trochu pomalejšího řidiče, Turci, kteří se při fotbalových zápasech vztekají nad každou promarněnou šancí, Turci, jejichž politici se v parlamentu velmi často ohánějí pěstmi.
Tihle stejní Turci dokážou sedět hodiny a hodiny ve společnosti blízkých, popíjet čaj, kávu, nebo i alkohol, a užívat si toho, čemu my Češi říkáme pohoda, Italové dolce far niente a pro co v angličtině neexistuje jednoslovný název.
Od oblíbených konceptů hygge, nebo ikigai, se pak keyif liší hlavně tím, jak moc jde o společenskou záležitost. Ano, keyif se dá užívat i o samotě. Mnohem častěji jde ale o posezení s přáteli, s blízkými, s rodinou. Proto je často keyif spojováno s meyhane, tradičními tureckými podniky, kde se pije raki, jí meze a debatuje dlouho do noci.
Když se ze zvědavosti na Instagramu kontroluju, co vyběhne při napsání slova keyif, objeví se celá řada profilů. Od těch cestovatelských, co propagují „pohodové“ cestování, přes „pohodový“ kebab až po ty nejvíc „pohodové“ dětské hračky. Jen pod hashtagem „keyif“ je na Instagramu přes 3,3 milionu příspěvků. A to nepočítám různé variace na tohle slovo, k těm nejoblíbenějším patřící keyifzamanı (čas odpočinku/pohody) nebo kahvekeyifi (kávová pohoda). Fotky jsou přesně takové, plné šálků kávy, dobrého jídla, čaje s výhledem, a přátel. A právě ta společnost, lidé kolem, jsou pro keyif zásadní.
To jste věděli, že osamělost výrazně přispívá ke zdravotním potížím, zejména k onemocněním srdce? Možná je turecký keyif odpověď na tuto osamělost.
Keyif jako protipól věčné produktivity
Odpočinek nemusí být produktivní. Vlastně by takový vůbec být neměl, už jen spojení těchto dvou slov vedle sebe si odporuje. Proč se ale pořád tak často snažíme, aby náš volný čas produktivní byl? Aby byl vyplněný aktivitami, u kterých si můžeme říct, že jsme „za ten víkend něco stihli a jen se neflákali“? A že když, mimořádně, trávíme volno v posteli, na gauči, s knihou nebo bez, tak má spousta z nás pocit, že jsme promarnili drahocenný čas? (O tom, jak se v trávení volného času lišíme my Češi od Turků a co bychom se od nich mohli naučit, jsem psala před časem tady.)
Když jsem nad tím přemýšlela, shodou okolností jsem si zrovna přečetla v Deníku N shrnutí z přednášky Gabora Matého a vypsala si z toho tuto část: „Proč má tolik z nás pocit, že hodnotní jsme jen tehdy, když pracujeme a pracujeme hodně? I širší kulturní rámec světa, který nazýváme „západním“, nám tvrdí, že hodnota člověka nespočívá v tom, kým je, ale v tom, co dělá. A to je špatně, domnívám se.“
Já se domnívám, že Turci by se taky domnívali, že je to špatně. A myslím, že keyif v tomhle hraje důležitou roli. Když totiž umíte odpočívat, aniž byste si to museli dopředu zasloužit, nečekáte od druhých, že budou pořád produktivní.
Keyif je, dalo by se říct, umění žít. Neznamená to zanedbávat svou práci nebo povinnosti. Protože Turci zdaleka nejsou líní. Naopak, jde o nejpracovitější lidi, co znám. Turecké pracovní hodiny jsou dlouhé a nekončící, velká část Turecka pracuje i o víkendu. Možná i proto nemají Turci pocit, že musí být produktivní i ve svém volnu. A že si dokážou najít čas na keyif i během hektického dne.
P. S. Při rešeršování tohoto tématu jsem přišla na to, že ze slova keyif pochází i oblíbený kefír :-). Jednoduše proto, že se po jeho konzumaci cítíte dobře.
1 comment