Nedávno jsem četla knížku od Meika Wikinga o tom, jak najít radost v práci i mimo ni. Vypsala jsem si z ní tuto větu: Maybe it is time to abolish the idea of work-life balance and embrace the work-life blend instead (Možná je na čase upustit od myšlenky rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem a místo toho se zaměřit na jejich propojení).
V Turecku totiž něco jako work-life balance neexistuje. Zato termín work-life blend vystihuje vztah pracovního a soukromého života v Turecku mnohem lépe. I když Meik Wiking asi neměl na mysli pětačtyřicetihodinový pracovní týden a téměř žádnou dovolenou.
Dostat trochu radosti do pracovních hodin
Je jedenáct hodin večer a dlouhá ulice blízko centra Ankary je v sobotní noc plná natřískaných barů, hospod a meyhane. Mezi nimi svítí malá trafika, stánek, který prodává vše od drobného občerstvení přes časopisy až po nejdůležitější sortiment – cigarety. Otevřeno má už od ranních hodin, aby zachytil dopolední špičku na cestě do práce.
Majitel ale pracuje i teď, chvíli před půlnocí. Ví totiž, že nejvíc zákazníků mu přichází v nočních hodinách, hlavně pro ty cigarety. Pracuje bez přehánění celý den, kromě pár hodin, kdy se půjde domů vyspat. O work-life balance se tak mluvit rozhodně nedá. Work-life blend? To už zní o něco lépe. Majitel trafiky totiž během své práce popíjí čaj, povídá si se zákazníky, s majiteli okolních podniků během jejich kuřácké pauzy. Často má uvnitř stánku zapnutou televizi anebo čte jedny z novin, které prodává.
Stejná situace se opakuje během dne o pár ulic dál. Téměř před každým podnikem, ať už je to kadeřnictví, lékárna nebo tekel (malá večerka, kde se prodává alkohol), stojí alespoň dvě židličky. Jsou připravené na to, až si pracovníci těchto podniků budou chtít na chvíli odpočinout. Vychutnat si kávu nebo černý čaj a k tomu si samozřejmě zapálit. Na židličkách sedávají majitelé obchodů se zákazníky, s kolemjdoucími známými nebo pracovníky ze sousedních podniků. Všichni tito lidé pracují dlouhé hodiny, čas na keyif (chvilku potěšení) si ale udělají vždy a nečekají až mají padla.
Píšu tady hlavně o lidech pracujících ve službách, ale i pracovníci v kancelářích si umí v pracovním dni najít chvilku pohody. Možná proto, že jejich polední pauza trvá až hodinu a půl. To už stihnete kromě dobrého oběda i kávu nebo krátkou procházku (většinou jde spíš o tu kávu).
Tím se nesnažím ospravedlnit fakt, že se v Turecku pracuje příliš. Spíš ukázat, jak i navzdory náročným pracovním podmínkám se Turci snaží vměstnat život a trochu radosti do dlouhých pracovních hodin. Turecko má podle Eurostatu vůbec nejdelší pracovní týden, v průměru 43,1 hodin (zákonný limit je 45 hodin týdně, často ale lidé – zejména ve službách – pracují mnohem déle).
Zároveň mají Turci pouze dva týdny dovolené ročně. A to teprve poté, až odpracují první rok. Až po několika letech u stejné společnosti mají nárok na tři až čtyři týdny dovolené (výjimečně pět). Pokud ovšem mění zaměstnavatele, jejich dovolená začíná vždy od nuly. Proto i po patnácti letech pracovního života má spousta Turků pouze dva týdny dovolené.
Závidět tedy není rozhodně co. Možná se jen inspirovat snahou dostat víc života i do pracovních hodin a nečekat, až odbyde pátá (nebo jiná) hodina.
Nevím, jestli zrovna my jsme v pozici, kdo by měl poukazovat na délku pracovní doby v Turecku.
Podle stejného eurostatu patří totiž právě ČR mezi země s nejdelší pracovní dobou v EU.
Snadné vynucování přesčasů, které v některých oborech bývají dokonce pevnou součástí pracovních smluv a tedy bez proplácení, patří ke “kultuře” českého pracovního práva, stejně, jako třeba záměrné držení podstavu zaměstnanců.
Takže makáte “za tři” a zůstáváte v práci déle, protože ji ve vaší- tolik zavideníhodné osmihodinové pracovní době,- jednoduše nestíháte dokončit..
Že dokončujete bezplatně, snad nemusím rozepisovat.
Jasně, nikde neříkám, že je to v Česku ideální. Vlastně ten článek není a nemá být o tom, kde je to horší. Naopak, chtěla jsem v něm ukázat, jak i navzdory náročným pracovním podmínkám se spousta Turků snaží dostat trochu života i do pracovních hodin. Někde to jde hůř, někde lépe. Alespoň tu dovolenou ale máme v Česku lepší, s Turky bych 2 týdny dovolené ročně (po odpracovaném roce) neměnila.