Když jsem byla před jedenácti lety v Turecku na Erasmu a měla jsem za sebou už pár lekcí turečtiny, prodavač na tržnici se mě zeptal, kde sedím. Nebyla jsem si jistá, že jsem mu správně rozuměla. Jak jako „kde sedím“? Nesedím, stojím tady před ním a kupuju si dvojkonvičku na turecký čaj. Naštěstí situaci zachránila moje kamarádka, která byla v turečtině o něco víc pokročilá. Prodavači vysvětlila, že původem jsme z Česka a Maďarska, ale že teď sedíme v Ankaře, protože tady studujeme.
Tehdy šlo o nedorozumění, protože jsem ještě nevěděla, že slovo sedět (oturmak) v turečtině znamená i to, kde žijeme/bydlíme. Na tuhle situaci jsem si ale vzpomněla nedávno, když jsem přemýšlela o tom, že bych v dalším dopisu z Ankary popsala, proč Turci tak rádi a často sedí. Nejen slovo „sedět“ má v Turecku význam, i samotné sezení je v zemi společenská záležitost. Jasně, to přece i u nás. Nejčastěji v hospodě u piva. V Turecku se ale často sedí jen proto, aby se sedělo. Společně. A nemusí se u toho ani mluvit.
To, jak moc je v Turecku společné sezení důležité, dokazuje přítomnost různých židliček snad na každém možném místě. Stojí tak nejen na vesnici před domy, ale i ve městech před obchody, kadeřnictvími, lékárnami, u benzinové stanice, hned několik jich je před stanovištěm taxi. Tyhle židličky slouží k tomu, aby kdykoli během dne poskytli příležitost si na kratší či delší chvíli posedět, s čajem, kávou a často cigaretou. A pak jsou chvíle, kdy židličky přinášejí to nejdůležitější – jen tak být spolu.
Jen tak sedět
Na vesnici na jihovýchodě Turecka je pod rozrostlým fíkovníkem asi deset plastových židliček, všechny jsou obsazené. Sedím na jedné z nich, popíjím horký černý čaj a poslouchám zpěv ptáků a mňoukání bílé kočky, která mi leží pod nohama. Konverzaci jsme před chvílí vyčerpali a nikdo nemá potřebu začít mluvit jen proto, aby nebylo trapné ticho. Já jsem tu potřebu vyplnit hluché chvíle hovorem ze začátku měla. Než mi došlo, že vůbec nevadí, když budeme sedět jen tak. S čajem v ruce, vedle sebe, na čerstvém jarním vzduchu. Občas někdo usne, někdo kouká do telefonu, většina ale jen tak sedí bez žádné další aktivity. Než se někdo zničehonic zvedne, že už musí jít, a v tu chvíli nastává dlouhé loučení každého s každým.
Společné sezení se ale neomezuje jen na vesnice a venkovní posezení. I v městských bytech se často setkáte s tím, že mají Turci dva obývací pokoje – jednomu říkají salon, ten je určený pro návštěvy a zdobený drahý nábytek, a druhý se jmenuje oturma odasi, tedy doslova pokoj na sezení. Je to jeden z pozůstatků nomádské kultury, kdy se sedávalo na zemi a i jídla se podávala v sedě na zemi. Na mnoha místech Turecka, zejména na východě, se takhle často „stoluje“ dodnes. Můj turecký manžel, který na jihovýchodě vyrostl, mi na to říká, že pro početné rodiny jako ty na východě Turecka, je jednodušší se k večeři posadit na zem. Vleze se jich tak víc a zároveň jsou si blízko.
Když hledám dál, co hodování na zemi znamená, dostávám se i k vysvětlení, že tento způsob sezení přibližuje člověka k zemi, nejen fyzicky, ale i spirituálně. Cítit pod sebou půdu, která po dlouhá léta přináší úrodu, a tím i obživu pro celé rodiny a komunity, je pro komunity závisející na farmaření důležité.
Turecký sed
Co by to bylo za článek o sezení v Turecku, kdybych nezmínila ten nejznámější typ posedu – turecký sed. V Turecku se mu tak samozřejmě neříká, má svůj vlastní název “bağdaş kurmak” (volně překládané jako „udělat zkřížené nohy“). Původně tento způsob sezení vychází taky z nomádění, kdy se život odehrával na kobercích a polštářích. Postupně se ale z tureckého sedu stal symbol autority a respektu. Sedávali tak nejen turečtí (turkutští) kaganové, kteří kolem 6-8. století vládli rozsáhlým kočovným říším, ale taky osmanští sultánové, pro které tento typ sezení představoval vizuální obraz neochvějné stability a majestátnosti.
Pro „obyčejný“ lid pak turecký sed znamenal rovnost a blízkost. Když všichni sedí se zkříženýma nohama na zemi kolem sdíleného pokrmu, je snadné zapomenout na rozdíly, a ze sdílení jídla se tak stává zážitek, který pomáhá všechny kolem sjednotit.
I když na zemi už se tak často v Turecku nesedí, vzájemná pospolitost a soudržnost při sezení nevymizela. Ať už se sedí na zemi, se zkříženýma nohama, na plastových židličkách nebo měkkých gaučích. S kávou, nebo čajem, s mluvením, nebo v tichu.
P. S. Při rešerši k tomuto tématu jsem narazila na zajímavý pohled na sezení a židličky jako takové. Jsou židle fyzickým symbolem kolonizace? Více se o tom píše tady. A krátká historie sezení je i v Paris Review tady. A ještě něco málo o tom, proč dlouhé sezení není zdravé a jaké jsou vhodnější alternativy (třeba turecký sed).
