V Turecku nebo Česku? V Evropě nebo Asii? Nebo v Brazílii? Na tuhle otázku asi neexistuje jednoznačná odpověď. Přesto jsem si ji zkusila položit.
Na instagramu sleduju mnoho tureckých profilů a často spousta z nich vypichuje, že někde jinde je život lepší. Beru to jako přirozenou součást života na sociálních sítích a zároveň v turecké realitě, která pro mnoho Turků opravdu není nejpříznivější. Tohle porovnávání mě ale nejvíc trklo do očí nedávno, kdy se jeden z nejsledovanějších tureckých influencerů, často kritizující podmínky v Turecku, přestěhoval za svou partnerkou do Brazílie.
Sdílí, jak je život v Brazílii jednoduchý, veselý, barevný, jak se žije a tančí v ulicích, jak jsou Brazilci plní života. Jen o pár příspěvků později na instagramu na mě vyskočí profil Brazilky, která se přestěhovala do Istanbulu. Na téměř dvacetimilionové metropoli si pochvaluje, jak se v ní cítí bezpečně. Prochází Istanbulem a popisuje, jak si váží, že se nemusí bát chodit po ulicích, o to víc, že má malou dceru.
Přitom spousta Turků by vám asi řekla, že Istanbul nepovažují za zrovna nejbezpečnější město. Opět tady záleží, s čím dané místo srovnáváme. A že to, co někde vnímáme jako normu, je pro někoho jiného největší benefit života v onom místě.
Pocit, že někde jinde je lépe, je relativní
Tak například – život v Česku je v mnoha ohledech lepší než v Turecku. Jsou věci, kterých si na Česku začnete všímat, až když v něm delší dobu nejste. První je určitě krásná a dostupná příroda – vyjedete z města a jste v lese, někdy z něj ani nemusíte vyjíždět a z okna paneláku se díváte na zelené hory.
Jsou to věci, kterých si všimnete třeba jako turisti v zahraničí, které jsou pro místní obyvatele naprosto všední. Jsou to srnky, které se pasou na polích kolem dálnic a které nikomu v Česku nepřijdou ničím moc zvláštní. Když se ale vrátím po delší době z Turecka, vždycky mě překvapí.
Jsou to cesty vlakem a dostupnost okolních států. Jsou to knihovny všude, i v malých vesnicích. Je to spolehlivé MHD, které netrvá třikrát déle než cesta autem.
Pak jsou ale věci, u kterých záleží na tom, jak a odkud se na ně zrovna díváte. Když se třeba vrátím k bezpečí, tak objektivně je bezpečněji v Česku. Subjektivně se ale v noci cítím lépe v Ankaře než v centru Prahy nebo Brna. U všech podobných srovnání je to stejné, subjektivní pocit je často důležitější než objektivní pravda.
Pro mě je třeba důležité dobré jídlo. A i když je v Turecku už často dražší než v Česku, tak pořád vím, že když si zajdeme na jídlo do restaurace, nebo si ho objednáme domů, tak bude vynikající a bude za tu cenu stát. Což, po hovorech se známými a vlastních zkušenostech, není v Česku vždycky pravidlem.
Nevadí mi za jídlo zaplatit víc, když vím, že si na něm pochutnám. Stejně tak mám ráda po celý rok čerstvé ovoce a saláty, které nemají v zimě mdlou chuť.
Taky je pro mě důležitý o něco pomalejší životní rytmus. V Ankaře sice nejsme na riviéře, podle provozu na silnicích byste asi nepoznali, že je tady život pomalejší, ale v něčem opravdu je. Fronty u pokladen v obchodech se táhnou, ale prodavačky nezrychlují. Dlouhá je i fronta před pekárnou, ale pekaři a prodavači uvnitř neztrácejí úsměv a nejsou nepříjemní jen proto, že mají hodně práce.
V kavárně můžu sedět u jednoho šálku kávy jak dlouho se mi bude chtít, aniž by se mě každých pár minut chodil někdo ptát, co si dám dalšího. Každodenní život začíná o něco později, začíná pomaleji a pomalu i plyne.
Ale ano, dosednete do auta a veškerá pomalost a trpělivost jde stranou. Obzvlášť, když si jako chodec dovolíte přecházet cestu ve chvíli, kdy se blíží auto, anebo když jako řidič zpomalujete dopravu. To si pak vyslechnete spoustu troubení a při otevřených okýnkách i nadávek.
A ano, když zapnete zprávy a turecký twitter, dobrá nálada vás rychle přejde. Nebo když se víc zaposloucháte do okolních hovorů, všimnete si, že i Turci si umí hodně stěžovat. Hlavně na politiku, samozřejmě.
Stejně tak ale nedoceníte tu krásnou českou přírodu, když už na ni víc jak měsíc padá šedá mlha a po slunci není ani památky. A fungující doprava vám radost neudělá, když vedle vás pořád někdo brblá.
Pak jsou tady ale věci, které zrovna teď, v předvánoční čas, pomáhají zapomenout na všechna negativa. V Česku jsou to vánoční trhy, pohoda u punče, koncerty zdarma na náměstích a s úsměvem pronášené „kdybychom se neviděli, tak hezké svátky“. V Turecku pak „novoroční“ trhy, stromečky v každé rodině i to, jak mi Turci přejí krásné Vánoce, ačkoli je sami neslaví.
Kde je teda líp? Nevím. Ve výsledku záleží na tom, kde je líp vám. Kde se vám dobře žije, volně dýchá, kde se splňují nejdůležitější požadavky, které od života máte. Pro někoho je to Praha, pro někoho Rio, pro jiného Istanbul. Mně osobně funguje jednou za čas někam odjet a podívat se na místo, kde žiju, s trochu větším odstupem. Abych ocenila, co mám na něm ráda a proč se do něj zase ráda vracím.