Text byl publikován na webu Finmag.cz 12/2019
Nezávislé zpravodajství o Turecku prakticky neexistuje a ti, kteří mají o situaci přehled, už o ní ani nechtějí moc mluvit. Veřejné mínění na Západě je jednostranné zaměřené a zdráhá se uvěřit čemukoli pozitivnímu o Erdoğanovi. Je Turecko ještě vůbec spojenec? Politoložka Lucie Tungul se domnívá, že spojenectví s Tureckem se pořád vyplatí.
Před odletem na listopadový summit NATO oznámil turecký prezident Erdoğan, že Turecko nepodpoří ostatní členy při posilování obrany pobaltských států. Pokud aliance neuzná, že kurdské milice YPG, proti kterým Turci v říjnu vytáhli do severní Sýrie, jsou teroristi. Po summitu panují v NATO na označení kurdských pořád rozdílné názory, ale plán pro Polsko a Pobaltí byl schválen a Turecko za to údajně nic nechtělo. Stále víc lidí se dnes přesto ptá, jestli členství Turecka v alianci má ještě smysl. Kvůli vstupu Turecka do Sýrie, který některé členské země neschvalují, ale i kvůli tureckému nákupu protiraketového systému S-400 od Ruska. Politoložka a analytička Lucie Tungul si myslí, že přítomnost Turecka v NATO pořád smysl dává. Pro obě strany.
LUCIE TUNGUL
Vystudovala mezinárodní vztahy na Miami University v Ohiu a politologii a evropská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zaměřuje se na problematiku europeizace a demokratizace, ekonomické politiky Evropské unie a její rozhodovací procesy, migraci a otázku identity v postfaktuální době. Věnuje se politické situaci v Turecku a jeho sousedství.
Deset let učila v Istanbulu na soukromé univerzitě, dnes pracuje jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci a jako vedoucí výzkumu think-tanku TOPAZ.
Od roku 2006 do roku 2016 jste byla odborná asistentka na Fatih University v Istanbulu. Proč jste do Turecka vlastně šla?
Věnovala jsem se rozšíření Evropské unie a kandidátským zemím a říkala si, že u tak komplikované země, jako je Turecko, by bylo ideální tam nějakou dobu strávit. Chtěla jsem tam nějakou dobu žít a poznat, jak země funguje
Byla turecká akademická sféra něčím specifická?
Turecko má výhodu v napojení na Spojené státy. Má dlouho běžící stipendijní programy, přes které vysílá studenty na prestižní americké školy a platí jim celé studium. Když se vrátí, musí na tureckých školách odučit stejný počet let, jako strávili v zahraničí. Že mají vzdělání z nejlepších škol, přináší úplně jiné perspektivy a jiné přístupy. Mezi školami v Turecku to ovšem vytvářelo velké rozdíly, některé měly těchto absolventů hodně, jiné ne. Také soukromé školy si můžou dovolit platit akademiky úplně jinak než státní.
Vy jste byla na soukromé univerzitě?
Ano. Každá škola v Turecku funguje trochu jinak, a protože jsem byla jen na jedné, nemůžu hodnotit celý systém. My měli obrovskou svobodu v tom, jak a co budeme učit. Nikdo nezasahoval, do náplně kurzu, co se v něm může a nemůže dělat. Univerzita patřila pod nadaci spojenou s Gülenovým hnutím a Turci na ní nechtěli učit, nabírala proto spoustu lidí ze zahraničí, což bylo zajímavé pro akademiky i pro studenty, protože se na ní objevili lidé ze mnoha zemí a s různými přístupy k výuce i výzkumu. Postupně se ale začalo přitvrzovat. Zlom pro mě je už rok 2009, kdy přichází první ústavní změny.
Jak se to projevovalo?
S posílením AKP po roce 2009 se Gülenovo hnutí cítilo velmi silné. Univerzita.v té době masivně expandovala a investovala, hnutí otevíralo další univerzity po celé zemi. Rozchod Erdoğana a Gülena v roce 2013 byl záhy cítit na atmosféře školy. Rostla nervozita, stále více se mluvilo o tom, že ji vláda nechá zavřít.
Nakonec se opravdu zavřela.
V roce 2015 začalo platit nařízení, podle kterého mohla každá vysoká škola zaměstnávat nejvýš dvě procenta zahraničních pedagogů. V červnu 2016 všem cizincům na naší škole zrušili pracovní povolení a bylo jasné, že vedení nebude schopné do září doplnit stavy, aby mohli pokračovat ve výuce. Rektor byl nucen odstoupit, vláda dosadila svého kandidáta a oznámila, že už nebude možné otevřít první ročníky. Po červencovém pokusu o převrat byla univerzita během výjimečného stavu definitivně uzavřena, nervozita se přelila do celé společnosti a zasáhla Turky i cizince.
V čem to šlo nejvíc poznat?
Jak jsem přišla o práci, brzy jsme zjistili, že naše žádosti o pracovní povolení stát rovnou zamítal. Navíc jsem čekala druhé dítě a nikdo by mě nezaměstnal, takže jsem se chtěla věnovat výzkumné práci a vyčkat, co bude dál. Když jsem bývalé zahraniční kolegy požádala, jestli by mi z akademických databází poslali pár odborných článků o Gülenovi, odmítli. Po Turcích jsem to ani nechtěla, ale tohle byli lidi, kterým nehrozilo půl roku vazby, protože stáhli článek o Gülenovi. Měli jednoduše strach a to mi na té zemi začalo vadit nejvíc. Kolem mě bylo čím dál víc vidět, jak se lidé bojí cokoliv říct, cokoliv udělat. Jakmile začali mít mí blízcí strach napsat svůj názor na sociální sítě, pochopila jsem, jak se žilo v normalizační době strachu. A já jsem nechtěla, aby v tom vyrůstaly mé děti. Když přišla nabídka z Česka, tak jsme se s mým tureckým manželem rozhodli, že odejdeme. Protože moje jediná vyhlídka v Turecku byla, že budu někde nelegálně učit angličtinu.
Přemýšlíte, že byste se do Turecka někdy vrátila? Co by se muselo stát?
Že bych se na důchod přestěhovala někam k moři? Teď to nehrozí, nemyslím, že se situace zlepší. Naopak je to tam čím dál horší politicky i ekonomicky. Narodila jsem se do socialistického státu, a nechtěla bych dobrovolně vystavit mé děti tomu, že budou vyrůstat v systému, kde lidi mluví jinak doma a jinak venku, který má tisíce vězňů svědomí a kde vládne strach.
Do Turecka stále jezdíte?
Jezdíme, ale není to vždycky příjemné.
Myslíte, že vás mají v hledáčku?
To nevím, spíš mám zvláštní pocit, když přicházím do nesvobodné země, kterou jsem ještě nedávno zažila jako víceméně svobodnou, i když hodně rozporuplnou. Turecko mám ráda, žila jsem tam dlouho a vždycky se tam těším. Spousta věcí mi chybí a Turci jsou úžasní lidé. Neplánovala jsem se stěhovat pryč. Kdyby nedošlo k puči a té následné demontáži turecké demokracie, tak bych pravděpodobně v zemi zůstala. Je mi smutno, když vidím, jak blízko byli tomu, aby přešli na režim liberální demokracie, která jediná může všem obyvatelům Turecka nabídnout tolerantní soužití a stabilitu celého systému. Turecká republika tak za pár let oslaví sto let promarněných příležitostí.
Ofenziva v Sýrii má podle průzkumů v Turecku podporu u 79 procent obyvatel. Čím to je?
Jeden z důvodů je, že není jednoduché se dostat k jiným informacím než těm, které propaguje vláda. V Turecku sice ještě jsou nějaká relativně nezávislá média, ale jsou převážně internetová. A většina Turků dostává informace z televize. Televizní kanály jsou všechny napojené na vládu, takže je těžké najít jiný úhel pohledu. Navíc kvůli tomu, kolik jich sedí ve vězení, jsou dnes turečtí novináři hrozně opatrní.
Objevily se vůbec nějaké kritické hlasy?
Ano, pár těsně po začátku operace. Ti novináři byli obratem zatčeni. Sice je ještě stejný den propustili, ale i tohle vede k autocenzuře. Jsou obviněni z podpory terorismu: Když někdo kritizuje tureckou invazi, obhajuje podle vlády teroristy, a je s nimi tím pádem spojen.
Obviňování z terorismu není v Turecku nic nového.
Když byly na jaře komunální volby, Erdoğan a jeho strana AKP neustále opakovali, že kdo v Istanbulu podporuje někoho jiného než je, podporuje teroristy a nestabilitu. Stejné to bylo při referendu o prezidentském systému v roce 2017 a v prezidentské volbě o rok později. Ale není to věc, kterou by vynalezl Erdoğan. Označování oponentů za zastánce terorismu se táhne tureckou politikou už dlouhou dobu a lidé jsou zvyklí, že se se slovem terorismus pořád operuje.
Říkala jste, že vysoká podpora vojenské akce má víc příčin…
Je tu otázka syrských uprchlíků, teď extrémně vyhrocená. Už dřív se mluvilo o tom, že je budou rozmisťovat různě po Turecku. Měli být rovnoměrně rozmístění po zemi, ale to oni sami logicky nechtějí. Buď chtějí být na hranicích se Sýrií, protože doufají, že se dostanou domů, nebo chtějí být ve velkých městech, kde mají větší šanci na obživu. Mají sice umístěnky, ale těmi se neřídí a odcházejí do jiných měst.
Jak se problémy se Syřany v Turecku projevují?
Některé oblasti na jihu, kde je Syřanů hodně, se překrývají s oblastmi, kde žije kurdská menšina, a tenze jsou tam extrémní. Jsou to zároveň chudé regiony. Soupeří o zdroje a místní lidé uprchlíky obviňují, že je připravují o práci. Uprchlíci mají díky speciálnímu statutu přístup ke vzdělání a zdravotním službám a to všechno jde ze státního rozpočtu. Turecká ekonomika je přitom v recesi, nezaměstnanost dosahuje 14 a inflace 16 procent.
Objevuje se spousta zpráv o tom, jak se Syřani nevhodně chovají, lidé si je mezi sebou přeposílají a sdílejí. Něco z toho je samozřejmě pravda, ale spousta jsou manipulativní zprávy a hoaxy. Tvrdí se v nich třeba, že Syřani v Turecku vůbec nepotřebují být. Že se na všechny velké svátky vracejí normálně domů a úplně volně překračují hranici, takže jsou v Turecku jen proto, že využívají systém. Opozice zase tvrdila, že jim Erdoğan chce všem dát občanství, aby mu pomohli vyhrát ve volbách. Proto si je prý v Turecku drží a oni jsou mu vděční.
Proč se vztah vůči uprchlíkům v poslední době tak vyhrotil?
Kvůli ekonomické recesi. Ta je ostatně jedním z důvodů, proč Erdoğan prosazuje onu bezpečnou zónu na severu Sýrie. Svůj „ekonomický zázrak“ vystavěl na přílivu zahraničních investic a na obrovských vládních projektech – výstavbě infrastruktury, přehrad, mostů, letišť. Prostě obrovské zakázky pro vládě nakloněné firmy, které zaměstnávají lidi. Nezaměstnanost je v Turecku vysoká, takže kdyby firmy na severu Sýrie stavěly celá nová města, je to pro něj příležitost udržet ekonomiku relativně funkční. Samozřejmě je otázka, kdo by to zaplatil…
Erdoğan to vidí jako investici, ale určitě jsou s tím spojené další věci, jako zmiňované řešení situace s uprchlíky. A logicky hraje roli otázka Kurdů.
Můžete to přiblížit?
Od roku 2015, kdy skončila mírová jednání se Stranou kurdských pracujících (PKK), Erdoğan nepřetržitě hlásá, že se musí bojovat s kurdským terorismem. Kurdům v jeho očích určitě nepomohlo, když prokurdská Lidová demokratická strana (HDP) v letošních komunálních volbách nenominovala v některých městech své kandidáty, aby posílila jednotného kandidáta opozice. Tohle Erdoğana ve chvíli, kdy mu odcházejí lidé ze strany, ohrožuje. Proto prohlašuje, že je Turecko v nebezpečí zevnitř i zvenku. Tvrdí, že PKK je financovaná Američany a CIA a jejím účelem je rozbít Turecko.
A je PKK financovaná ze zahraničí?
Určitě ze zahraničí byla podporovaná, v době studené války dodávkami zbraní z východního bloku a spřátelených zemí – jako byla právě i Sýrie. Od té doby je v Turecku PKK vnímaná jako nástroj vnějších sil, které se pokoušejí zemi zničit.
Když pak Obama podpořil kurdské milice v Sýrii, posílil i ten nacionalistický diskurz, že PKK je podporovaná ze zahraničí – a že ji podporují Spojené státy. Protože napojení milic YPG na PKK je jednoznačné.
Bylo to navíc stejný rok, kdy Američani stáhli ze syrsko-turecké hranice protibalistický systém Patriot, který chránil Turecko před útoky ze Sýrie, a odmítli ho Turecku prodat. Když se to pak celé poskládá dohromady, zní to strašně logicky: Američani podporují YPG, tím pádem podporují i PKK, chtějí ohrozit Turecko, stahují protiraketový systém, který chrání Turecko před útoky Islámského státu a kurdských milic… Všechno to zapadá a Erdoğanovi to pomáhá přesvědčit lidi, že je Turecko v ohrožení a že je potřeba to řešit a stabilizovat hranici. YPG je nepřítel Turecka a nikdo si na své hranici nepřeje ozbrojeného nepřítele.
Proč se Erdoğanovi, potažmo Turecku, nepovedlo přesvědčit Západ, že je zabezpečení hranic nutné?
Důvody jsou dva. První je, že se Erdoğan zdiskreditoval. Všechny kroky, které udělal, byly pohledem západního veřejného mínění špatně. Na Západě už Erdoğanovi nikdo nevěří. A i když některé členské země NATO a Evropské unie s bezpečnostní zónou nebo dokonce vojenskou operací na severu Sýrie souhlasily, tak většinou spíš jen tiše, kvůli veřejnému mínění.
A druhý důvod?
Kurdské milice pochopily, že žijeme ve světě sociálních médií, která mimochodem velmi dobře využíval i Islámský stát. Šíří po nich velmi rychle a na spoustu různých míst vizuální zprávy. Využívají toho, že mají ženské jednotky, navíc jsou to hezké ženy, a vůbec – už to, že tam ženy jsou. Plus rétorika o nějakých kurdských verzích kibuců, kde budou všichni všechno sdílet a všichni si budou rovni… to se mnoha lidem líbí, je to jiné než diktátorský, patriarchální a zkorumpovaný Blízký východ. Tím si Kurdové získávají obrovské sympatie. Ty zprávy sice většinou přicházejí jen z pár zdrojů, ale roztříští se do víc stran a najednou jsou všude.
Narozdíl od tureckých zpráv…
Relativně nezávislá turecká média existují na internetu, ale naprostá většina jenom v turečtině. Znám jediný kvalitní zdroj v angličtině a ten funguje přes sociální sítě a mailingový list. Pak jsou provládní noviny, které mají anglické stránky, ale to je prvoplánová propaganda. Pak jsou noviny, které v angličtině píšou Turci v Evropě. Jenže to jsou lidé, kteří museli z Turecka odejít, a tím pádem nemají žádný důvod Erdoğana podpořit v čemkoli…
Situace s YPG je navíc velmi komplikovaná, ale je hrozně těžké o tom veřejně otevřeně a objektivně mluvit, evropská veřejnost je hodně jednostranně zaměřená. Lidé, kteří komplexnosti situace rozumějí, se často ani do veřejných debat pouštět nechtějí. Vymizela racionální diskuze a je to hodně emotivní. Je zajímavé, že i lidé, kteří si normálně ověřují všechny informace, na to najednou úplně rezignovali a vůbec neřeší, jestli ty fotky, které jsou někde nasdílené, jsou opravdu z daného místa.
Setkala jste se s tím, že někdo šířil falešné fotografie v souvislosti s tureckou vojenskou ofenzivou?
Ano, například, jak turecká policie údajně zasahuje proti Kurdům. Bylo to z Ázerbájdžánu.
Odkud takové zprávy pocházejí?
Najednou se to objeví na spoustě míst. Mně je obvykle pošlou známí, jestli je to pravda. Některé informace ani nejde úplně ověřit, protože končí u kurdského zdroje a já je nejsem schopná spolehlivě dohledat. Proto to posílám někomu dalšímu, o kom vím, že se ověřování zpráv věnuje.
Překvapuje mě, že lidi ty zprávy okamžitě sdílejí, aniž by se zamysleli, od koho jdou. Obě válčící strany mají přece své zájmy, které budou logicky prosazovat. Ostatně objevily se i zprávy, že kurdské milice násilně přemisťovaly Araby z území, která obsadily. Tyhle informace, které se nakonec nepodařilo potvrdit, pocházely od Syřanů, kteří přišli do Turecka údajně proto, že je Kurdové vyhodili, aby měli na daném území silnější etnické zastoupení. Když uprchlíci přicházejí a říkají „vyhnali nás Kurdové“, nikdo neví, jestli to říkají proto, že chtějí mít v Turecku lepší pozici, nebo se jim to reálně stalo, nejsou žádné důkazy. Většina Kurdů vám řekne, že to není pravda, že se nikdy nic takového nestalo. Nepodařilo se to potvrdit i proto, že ta místa nejsou pořádně přístupná, stále se tam bojuje.
Turecko ale reálně má s kurdskou menšinou problém.
Ano. A protože spousta lidí ví nebo aspoň má aspoň nějakou představu, že Turecko má dlouhodobě „kurdský problém“, že docházelo k potlačování kurdských práv, mají pak tendenci vidět věci zjednodušeně. Když se česká média začala s někým bavit o nynější situaci, většinou to začalo tím, co se dělo v 80. a 90. letech – a najednou jsme byli uprostřed dnešních událostí. Přitom jsou to úplně jiné situace.
A Turecko svůj pohled neumí vysvětlit…
Nemůže se mu to podařit z důvodů uvedených výše, Erdoğan ztratil v této věci veškerou kredibilitu. Za prvních Erdoğanových vlád přitom došlo ke zlepšení vztahů s Kurdy a uznání některých kulturních práv Kurdů. Erdoğan a AKP by právem mohli říct, že co se dělo Kurdům předtím, s nimi nemá nic společného. Erdoğanova strana ještě vůbec neexistovala. Jenže když Erdoğan při ustanovování prezidentského systému postavil svoji argumentaci téměř výhradně na protikurdské rétorice, nikdo mu dneska nebude věřit, že mu na Kurdech záleží, jak on tvrdí.
Evropské země nemůžou mluvit o tom, že by mělo NATO vyhodit Turecko, když samy neudělaly ani to, aby mu oficiálně pozastavili jednání o členství.
Jak se k vojenské operaci vyjádřila parlamentní kurdská strana HDP?
Velmi opatrně řekli, že s ní nesouhlasí a že si přejí, aby došlo k řešení mírovým způsobem. I během invaze docházelo kvůli údajnému napojení na PKK k dalšímu zatýkání jejich členů a odebírání práv být starosty měst, kde letos vyhráli. Samozřejmě se báli, že je úplně zakážou.
Proč Erdoğan HDP obviňuje, že je napojená na PKK?
Aby získal zpátky kurdské hlasy. Velká část věřících muslimů Kurdů opravdu nemá ráda PKK, i kvůli tomu, co se na jihovýchodě Turecka v minulosti. dělo. Kurdy terorizovala turecká armáda a turecká policie, na druhou stranu je ale vydírala i PKK. Chodila do jejich domů a vyhrožovala rodinám, že když jim nedají syna, tak zradili své kurdství a ponesou následky, vypalovali jim domy.
Navíc PKK byla původně tvrdě marxistická strana, což je pro věřící Kurdy další nepřekonatelná překážka. Ve chvíli, kdy Erdoğan tvrdí, že je strana HDP přímo spojená s PKK, tak si myslí, že část Kurdů ji volit nebude a vrátí se zpátky. Obrovská část jeho voličské základny totiž bývali turečtí Kurdové.
Myslíte, že v Sýrii opravdu mohl vzniknout svobodný autonomní Kurdistán?
Autonomní oblast v Iráku vznikla na území vymezeném tím, kde Kurdové jsou. Pokud jde o ta území v Sýrii, kurdské zdroje sice uvádějí, že na nich žilo 90 procent Kurdů, ale jiné zdroje – ani kurdské, ani turecké – uvádějí, že tam Kurdů žilo asi 15 procent. Syrský režim přesouval obyvatele, žili tam kromě Kurdů i lidé turkického původu a etničtí Arabové. Je otázka nakolik legitimní by bylo toto území v podstatě předat Kurdům a kdo by garantovat práva všech jeho obyvatel.
Se vznikem kurdské autonomní oblasti by navíc nejspíš muselo souhlasit Rusko a Sýrie.
Ideální by bylo, kdyby syrský režim souhlasil s nějakou federalizací Sýrie. S rozdělením podílu na moci, jako je třeba v Libanonu. Pak by mohla existovat i kurdská část, se kterou by Turecko skrze syrskou vládu mohlo navázat normální vztahy. S tím, jaký ten režim je a jakou má obrovskou podporu Ruska, to ale není pravděpodobné.
Rusko teď kontroluje situaci, a pokud by měla vzniknout autonomní kurdská oblast, muselo by s tím souhlasit. K tomu ale nedojde, nemá důvod oslabovat Asadovu moc. Rusko chce mít na jižní hranici Turecka jednoznačného spojence. A Sýrie už bude Rusku navždy vděčná, protože bez něj by režim dávno padl. Přímo na dlouhé hranici s členskou zemí NATO tak bude mít Rusko svůj de facto vazalský stát.
A ať se k tomu Západ dneska staví jakkoli, sám nikdy nesvolil k tomu, aby měli Kurdové vlastní stát. Měli ho mít po první světové válce, nedostali ho, nikdo nikdy reálně neudělal nic pro to, aby svůj stát měli. Jenom kvůli válce v Iráku vznikla autonomní oblast Irácký Kurdistán, se kterou má mimochodem Turecko velmi dobré vztahy.
Objevují se obavy, jestli se Turecko definitivně neotočí zády k Západu a NATO a nezačne víc spolupracovat s Ruskem. Jsou opodstatněné?
Turecko bylo od dob studené války hodně orientované na Spojené státy. Téměř čtyřicet let studené války bránilo jižní hranici NATO v Evropě, ale má stále víc pocit, že když se řeší jeho zájmy, spojenci ho ignorují. Několikrát poukazovalo, že Spojené státy a Evropa mají PKK na seznamu teroristů, ale její členové v některých členských zemí Evropské unie volně žijí, a pokud jsou proti nim vedeny soudní procesy, jsou propouštěni…
Rusko naopak bylo zásadní nepřítel od dob Osmanské říše a Turecko ho dodnes vnímá jako zemi, která se ho snaží poškodit. V řadě oblastí mají zcela opačné zájmy, třeba ve vztazích s Ázerbájdžánem a Arménií nebo se zeměmi střední Asie, Gruzií nebo Ukrajinou. Rusko z mnoha důvodů není země, ke které by se Turecko obrátilo jako k partnerovi, ale Erdoğan samozřejmě rád zdůrazňuje, že „jsou tady i jiné možnosti“.
Což se projevilo v případě protiraketového systému S-400, který Turecko od Ruska koupilo…
Turecko má S-400 jen kvůli tomu, že Američani stáhli Patriota a odmítli ho Turecku prodat nebo pronajmout. To byla podle mě obrovská chyba Obamovy administrativy, stáhnout protiraketový systém, který bránil členskou zemi NATO, ostřelovanou z území jiného státu. Erdoğan tou dobou už jel kvůli Gülenovi na protiamerické vlně a v tu chvíli přijde Rusko s nabídkou, kterou Turecko využije přesně kvůli tomu, aby ukázalo, že jsou i jiné možnosti.
Hrozí reálně, že by Turecko z NATO odešlo?
Myslím si, že ani NATO ani Turecko na tom nemají žádný zájem, ale samozřejmě nic není zcela nemožné. Pro NATO je Turecko zásadní stejně jako NATO pro Turecko. Rusko si nikdy nedovolí agresi vůči členské zemi NATO.
Myslím, že patřičnější by bylo – a mělo se to stát dávno – přerušit jednání o členství v Evropské unii. Evropské země nemůžou reálně mluvit o tom, že by mělo NATO vyhodit Turecko za to, jak se chová ke Kurdům, když neudělali ani to, aby zemi, která diskriminuje svou kurdskou menšinu a vězní nejvíce novinářů na světě, pozastavili oficiálně jednání o členství. Přitom funkční demokracie a respektování práv menšin patří mezi základní podmínky, aby se země stala členskou zemí Evropské unie.
Samozřejmě by se nemělo rušit všechno, jsou věci, u kterých je důležité, aby fungovaly dál, jako třeba Erasmus, aby ta země nezůstala odtržena.
Proč je podle vás otázka vstupu Turecka do Evropské unie pořád otevřená?
Protože se do ukončení jednání nikomu nechce. Unie nikdy žádné zemi jednání neukončila.
Pravděpodobně ale není reálné, že by Turecko někdy do Unie vstoupilo.
Dokud je v čele země Erdoğan, tak to reálné určitě není. A dokud bude taková, jaká je, tak by tam ani být neměla. Turecko vnímá samo sebe jako velkou zemi a není zvyklé malé země jako rovnocenné partnery. Turecká velmi konfliktní politická kultura nebude dobře fungovat v systému Evropské unie, který staví na citlivé diplomacii a konsenzu.
Ekonomické vazby s Evropskou unií jsou ale velmi silné. Unie je hlavní obchodní partner Turecka a pro Evropu je turecký trh taky důležitý. Ideální řešení je dokončená celní unie a zapojení do společného trhu, ale bez plného členství v institucích Unie. Samozřejmě ale až ve chvíli, kdy v Turecku bude režim, který je víc než volební demokracií. Cokoliv se udělá v době, kdy je u moci Erdoğan, to ho jenom posílí. Erdoğan potřebuje, aby ekonomika přežila, a když od Unie nepřicházejí žádná omezení, tak ho to dál podporuje. Když mu v uprchlické dohodě nabídli bezvízový styk a celní unii na zemědělské produkty, prodával to jako obrovský úspěch. Vládní noviny psaly „podívejte, Evropa je slabá a neschopná, odchází z ní Velká Británie, rozpadá se, a proto nás tak strašně nutně potřebuje, bez nás nepřežije“. I turecká opozice proto říká, že Unie v podstatě pomáhá Erdoğanovi, a ne jim. Evropští politici pronášejí kritická prohlášení, která nikdo nečte, ale ekonomicky fakticky podporují Erdoğana a jeho režim a tím legitimizují jeho vládu.
ZKRATKY
AKP: Strana spravedlnosti a rozvoje. Konzervativní strana prezidenta Erdoğana, západní média ji nejčastěji označují jako islamistickou – ale její reprezentanti sami to odmítají, sami navrhují nálepku konzervativně-demokratická.
HDP: Lidová demokratická strana. Levicová liberální strana, sekularistická a protinacionální, orientovaná na práva menšin, žen.
PKK: Strana kurdských pracujících, strana neoperuje jen v Turecku (s jehož režimem byla v osmdesátých letech v otevřené válce, která si vyžádala desítky tisíc obětí), ale i v dalších zemích s kurdskou menšinou, tedy v Sýrii, Iráku, ale i v Evropě, Turecko, EU a USA ji považují za teroristickou organizaci. Její ideologií byl původně nejen kurdský separatismus, ale především radikální marxismus.
YPG: Lidové obranné jednotky, milice vznikly v Sýrii v roce 2004, za syrské války se staly základem protiasadovské koalice Syrské demokratické síly. Turecko je považuje za ozbrojené křídlo PKK a své potenciální ohrožení. Operace v severní Sýrii je zaměřená právě proti nim.