Berlín – neodolatelně zjizvená Mekka volnomyšlenkářů

Text byl publikován v magazínu ČD pro vás 05/2018

Vždycky byl jiný a v minulosti toho zakusil opravdu hodně. Byly doby, kdy neexistoval racionální důvod, proč v něm žít. Město postižené válečným běsněním, které vystřídala bratrská „láska“ z východu s provokativním ostrůvkem svobody, bylo územím šťouchanců mezi Rusy a Američany. I tady se ale psala historie naší země, ačkoli si tyto souvislosti ve srovnání s hrůzami Hitlerovy krutovlády a minovým polem berlínské zdi tolik nepřipouštíme. Berlín se ale ze všech svých ran dokázal zotavit a dnes představuje dokonalou destinaci na víkendový únik. Anebo na celý život.

Berlín mě vítá zimou. Šerem. A deštěm. Tohle láska na první pohled nebude, říkám si při přeskakování žvýkaček a vajglů u východu z metra. Jenže nevlídné počasí není v Berlíně nic neobvyklého. A tak mě i přes jeho nepřízeň německá metropole nakonec oslovila. I když k tomu potřebovala trochu více času.

Berlín je chudý, ale sexy

Něco se vám na této větě nezdá? To velkoměsto, do kterého se sjíždějí cestovatelé z celého světa, kam se chtějí okamžitě přestěhovat (nejen) umělecky založené duše a kde nájmy rostou astronomickou rychlostí, že je chudé? Výrok bývalého starosty Berlína Klause Wowereita nám dnes přijde spíše úsměvný. Berlín už dávno není chudý, ale spíše drahý. Druhá část výroku zato sedí.

Berlín je totiž na rozdíl od ostatních evropských „muzejních” měst mnohem přitažlivější. Přitom byly časy, kdy se z něj spíše utíkalo. Po rozdělení Berlína měla tehdejší bonnská vláda co dělat, aby z něj udělala zajímavé místo k životu. Podařilo se jí to s pomocí nižších daní, dotací a odpuštění vojenské služby všem tamějším obyvatelům. Do Západního Berlína tak začali přicházet bohémové, umělci a intelektuálové, kteří z enklávy obklíčené sovětskou armádou dokázali vytvořit Mekku volnomyšlenkářů. Tato pověst Berlínu zůstala dodnes.

Historie (téměř) na každém kroku

Svou cestu Berlínem zahajuji na tom „nejberlínštějším” místě. U Braniborské brány. Vystupuji na zastávce metra Brandenburger Tor a ulicí Unter Den Linden, která vznikla jako nápodoba slavné pařížské Champs-Élysées, se dostávám až k jednomu z největších symbolů Berlína.

Brána se mi zdá ještě větší, než jsem čekala, a působivější, než znám z fotek. I přes chladné počasí chvíli jen tak stojím a obdivuji zajímavou stavbu, která od roku 1734 sloužila jako celní brána. Představuji si, jak u ní králové a císaři ukazovali svou moc a jak tudy ve 30. letech minulého století prošel nechvalně proslulý průvod nacistické NSDAP. Během rozdělení Berlína pak byla Braniborská brána zcela nepřístupná. Dnes slouží jako kulisa nejdůležitějších událostí a oslav v zemi. Právem se u ní srocují davy turistů, které neodradí ani nepříznivé počasí. Několika z nich cvakám na přání usměvavé momentky.

Jakmile mám pocit, že jsem se na slavnou bránu dostatečně vynadívala, pokračuji o pár desítek metrů dále. Téměř za rohem se rozkládá budova Říšského sněmu. Historická stavba na sobě nedává znát, co už musela zakusit. Sídlo Reichstagu, původního parlamentu německé Říše a dnes místo zasedání německého spolkového sněmu, dostalo minulostí dost zabrat.

Budova Říšského sněmu

Poprvé v roce 1933, kdy budovu poškodil úmyslně založený požár, a později během bitvy o Berlín v roce 1945, kdy ji poničili sovětští vojáci. Při prohlídce útrob parlamentu dokonce narazíte na graffiti v azbuce jako připomínku toho, jak sovětští vojáci po vítězném útoku počmárali zdi kousky ohořelého dřeva.

Dnes je budova zrekonstruovaná a pyšní se novou skleněnou kupolí. Dílo světoznámého architekta Normana Fostera se vydávám obdivovat zevnitř. Vstup do kupole je zdarma, jenom se musíte předem objednat online. Při vstupu dostávám rovněž zdarma audio průvodce a po točité rampě se dostávám až do nejvyššího bodu budovy, odkud si užívám výhled na Berlín z netradičního místa. Obdivuji nedaleké kancléřství a na druhé straně v dálce se tyčící televizní věž a další kupoli, která patří Berlínskému dómu, největšímu kostelu ve městě.

Připomínka tíživého svědomí

Za vstup se neplatí ani na další důležité památce v srdci Berlína, kam se vydávám s očekáváním i obavami. Kousek od Braniborské brány i Říšského sněmu nechala německá vláda vystavět Památník holocaustu. Na místě stojí 2 711 betonových kvádrů, které mají připomínat židovské oběti zavražděné nacisty během holocaustu.

Pomalu procházím mezi panely a vzpomínám si na historické lekce, dokumenty a knihy, které byly tomuto tématu věnovány. Německo si památník vlastního černého svědomí vystavělo přímo uprostřed hlavního města, aby byl neustále na očích. Při jeho prohlídce mě doprovází i vtíravý mrazivý pocit. Panely sice nejsou obrazné, zvěrstva nacistů ale připomínají důsledně.

S výstavbou památníku se pojí také kontroverzní skandál. Ve snaze uchránit dílo před necitlivými turisty se měly kamenné bloky nastříkat speciálním chemickým prostředkem. Ten ovšem pocházel od společnosti Degussa AG, jejíž sesterská společnost Degesch vyráběla během druhé světové války vražedný plyn Cyklon B. Přes řadu protestů nejen z berlínské židovské obce společnost zakázku přece jen dokončila.

Ačkoliv je před památníkem upozornění, že je třeba respektovat a dodržovat klid, stoprocentně se tato pravidla nenásledují. Nezřídka se stane, že si návštěvníci mezi tmavými kvádry fotí usměvavá selfíčka nebo přeskakují z jednoho panelu na druhý.

Já jsem narazila na rodinu, která si mezi betonovými kvádry symbolizujícími jednu z nejhrůznějších kapitol lidské historie hrála
„na schovku“.

Zima už mi zalézá za nehty, přesto ale od Židovského památníku pokračuji podle mapy o pár desítek metrů dále. Na parkovišti a vedle staveniště, kam mě mapa dovede, ale bezradně bloudím. Žádné ukazatele, žádné velké upozornění. Teprve po chvilce hledání narazím na menší ceduli, která mě informuje, že na tomto místě se nacházel vůdcův bunkr. Místo je nevýrazně označeno záměrně. Jde o snahu zabránit tomu, aby se na místě posledních chvil nacistického diktátora scházeli neonacisté.

U Hitlerova bunkru svůj první turistický den zakončuji a přesouvám se do čtvrti Kreuzberg, kde jsem ubytovaná. Těším se na odpočinek a taky na dobré jídlo, o které v Berlíně není nouze.

Porcování Evropy v malém zámku

Před sebou mám druhý den svého putování a chystám se do místa, které je významně spjato s dějinami naší země. Asi 30 kilometrů od Berlína leží Postupim. Právě tady, na zámku Cecilienhof, se v roce 1945 sešli představitelé vítězných mocností, aby rozhodli, jak naložit s poválečným Německem a jak si poradit s válkou poničenou Evropou. Naivně si myslím, že vystoupím z vlaku a za pár metrů narazím na sídla Sanssouci a Cecilienhof. Jenže Postupim je mnohem větší, než čekám, a po krátké jízdě vlakem mě překvapí téměř 170tisícové město. Nasedám proto na autobus, který mě přemístí k největší místní atrakci – letnímu sídlu Hohenzollernů – zámku Sanssouci.

Sídlo vypadá krásně. Majestátně. Jako by z jeho útrob měl každou chvíli vyjít Fridrich II. Veliký, který zámek nechal vybudovat, a pokračoval pomalým krokem do rozsáhlých zahrad. V létě jim to určitě bude slušet o něco více, jakmile vše rozkvete a atmosféru jim nebude kazit nepříjemný déšť.

Po prohlídce zámku Sanssouci se přesouvám k místu, kvůli kterému jsem přijela. V rozlehlém parku opět chvíli bloudím, až narazím na sídlo Cecilienhof. Překvapuje mě, že vůbec není tak veliké a pompézní, jak bych podle jeho historické role čekala. Naopak, přívlastek „zámek” se k tomuto stavení vůbec nehodí.

Přesto má Cecilienhof neodmyslitelnou atmosféru. Stačí si představit, že stejnými vraty, mezi kterými stojím, prošel před více než 70 lety také Harry Truman, J. V. Stalin a Winston Churchill. Uvnitř zámku Cecilienhof pak zasedli ke kulatému stolu (který je tu i dnes), u kterého rozhodovali, jak naložit s poválečnou situací. Právě tady přišlo Československo o Podkarpatskou Rus, na tomto místě mocnosti posvětily odsun Němců z našeho území.

Sídlo Cecilienhof

Nevelkou budovu obklopuje také rozsáhlý park a jezero, které vybízejí k procházce. Nečekaně mě překvapují sluneční paprsky, prorážející všudypřítomná mračna. Užívám si poklidnou náladu postupimského dne a absenci davů turistů, kteří zůstali v Berlíně. Pomalu přicházím k dalšímu z chmurných míst německé historie. Glienicker Brücke – most, který spojuje území Berlína s Postupimí. Stojí tu od roku 1907 a největší „slávu” zažil během studené války. Sovětský svaz a Spojené státy si přes něj vyměňovaly špiony. Glienicker Brücke si tak vysloužil přezdívku Most špionů a jeho historií se inspiroval i stejnojmenný americký film.

Tady má procházka Postupimí končí a zpět do Berlína se vracím stejným
S-Bahnem, jako jsem jela sem. Rozhoduji se, že historie už bylo dost a je na čase poznat současnou tvář německého hlavního města.

Do klubu? Jedině když jste „in“!

Squatty, multikulturní čtvrti, nejvyhlášenější kluby světa, netradiční umění. Za uměním a bohémským způsobem života se sem sjíždějí lidé z celého světa. Berlín v posledních letech zažívá své nejlepší časy. Ve vyhlášeném městě hipsterů a volnomyšlenkářských umělců chce bydlet čím dál tím více nadšenců. Nájmy a ceny kvůli tomu stoupají. Berlín si užívá chvíli, kdy z něj nikdo neutíká, ale naopak ho davy lidí spíše nechtějí opustit.

A pokud nejde rovnou o stěhování, vyrážejí cestovatelé do Berlína za prvotřídní zábavou. Zatímco v Česku se v klubech vlní do rytmu spíše náctiletí, v Berlíně je klubová scéna prestiž, o kterou se před vchodem přetlačují všechny věkové kategorie. Před klubem Berghain, který patří mezi ty nejvyhlášenější na světě, se pravidelně stojí několikahodinové fronty a teprve u vchodu se rozhoduje, jestli je váš outfit natolik vhodný, že vás pustí dovnitř.

Procházím uličkami Kreuzbergu, který je jednou z nejvíce „hip” čtvrtí v Berlíně. Oblast původně spadala do americké sféry moci a zároveň šlo o nejvýchodnější část Západního Berlína. S grafitti pokrytými uličkami, zapadlými bary a bohatou gastronomií jde o čtvrť, která láká kromě přistěhovalců také už vzpomínané bohémy a umělce. V 60. letech byl Kreuzberg kolébkou alternativní scény a jedním z hlavních center subkultur na světě.

V českých stopách

Pod kůži se mi opět dere vlezlá zima. Vyniká o to více na rozsáhlém prostranství Tempelhofer Feld. Kdysi tu bylo jedno z nejvytíženějších letišť Německa a také pracovní tábor během druhé světové války. Velkou částí osazenstva byli kdysi Čechoslováci a Poláci. Dnes obrovská zelená plocha uprostřed města slouží Berlíňanům jako místo pro volnočasové aktivity.

Tempelhof opouštím na opačné straně a ocitám se na Blízkém východě. Tak se alespoň přezdívá čtvrti Neukölln, ve které žije údajně více než 150 národností. Obchody mají nezřídka arabské a turecké nápisy a spíše než na currywurstu si pochutnáte na kebabu a falafelu. Nejpočetnějším národem jsou tu dnes bezpochyby Turci, ale v 18. století zde zakotvili první čeští přistěhovalci, protestanští uprchlíci. Neukölln se tehdy jmenoval Rixdorf a i dnes tu můžeme narazit na stopy české minulosti.

Přítomnost prvních Čechů v Berlíně připomínala ulice nazvaná poeticky Mala ulicka. Ačkoliv dnes už se jmenuje německy Kirchgasse, na ceduli si stále můžete přečíst i původní název. S Malou ulickou sousedí také další český odkaz v hlavním německém městě. Comenius Garten, zahrada, které vévodí socha Jana Amose Komenského, se pravidelně objevuje na seznamu „ukrytých míst v Berlíně, která musíte vidět”.

Feťácký park a vstup do východního Berlína

Rozmrzávám nad druhým šálkem kávy v jedné z hipsterských kaváren v Neuköllnu. Větrný den v Berlíně mi dává zabrat. Vynechám proto na chvíli chůzi a nasedám na linku metra. Vlak projíždí stanicí Görlitzer Park a nabízí pohled na nechvalně proslulý Zhořelecký park. Kdysi zelená chlouba města, dnes království drogových dealerů. Vysedám o dvě stanice dál a mířím k East Side Gallery, ke které se pojí zajímavá historie. Zatímco za dob rozdělení Berlína byla stěna ve východní části šedá a dost často také zaminovaná, její západní část se změnila v největší plátno na světě. Dotek umění pocítila východní stěna až po pádu zdi v roce 1989. Umělci z celého světa se sjížděli a pomalovali stěnu motivy z historie. East Side Gallery dnes představuje jediný větší originální zbytek zdi na délce asi 1,3 kilometru.

Všechna díla v této „galerii” stojí za pozornost, přesto ale pátrám po tom nejznámějším. Po několika metrech mi hlouček turistů naznačí, že jsem narazila na slavnou grafiku umělce Dmitriho Vrubela. Nazývá se My God Help Me To Survive This Deadly Love (Bože, pomoz mi přežít tuto smrtící lásku) a vyobrazuje bývalé nejvyšší představitele SSSR a NDR – Leonida Brežněva a Ericha Honeckera v přátelském objetí s polibkem.

Návrat do ráje nepochopených

Sobotní ráno v Kreuzbergu je poklidné. Míjím pár pejskařů a navrátilců z pátečních večírků. Naposledy usedám v oblíbené kavárně a objednávám si rozlučkové cappuccino.

„Výlet začíná, nebo končí?” ptá se mě barista. „Končí. Alespoň prozatím.”

Časy, kdy se z Berlína utíkalo, už má německá metropole dávno za sebou. Dnes má pro každého otevřenou (Braniborskou) bránu dokořán a láká na netradiční směs historie, moderního umění a alternativního způsobu života. Jestli se někdy rozhodnu nastartovat kariéru nadějného a nepochopeného mladého umělce, věřím, že v Berlíně najdu zasloužené útočiště. Třeba budu mít štěstí i na příjemnější počasí, ale to už bych chtěla moc.

Auf Wiedersehen, Berlin!

Infoboxy:

LETIŠTĚ TEMPELHOF A ROSINEN BOMBER
Bývalé letiště Tempelhof sehrálo důležitou roli během berlínské blokády, která probíhala od 23. června 1948 do 12. května 1949. Fungovalo jako jedno ze dvou berlínských letišť tzv. leteckého mostu, přes který dostali Spojenci do obleženého města téměř 2,5 milionu tun zásob. Ve špičce na Tempelhofu přistálo nebo startovalo letadlo každých 90 sekund. S leteckým mostem se také pojí vzpomínka na „rozinkové bombardéry“ (německy Rosinenbomber). Přezdívka vznikla poté, co Gail Halvorsen, jeden z amerických pilotů, vyhodil z okna kabiny krátce před přistáním několik balíčků se sladkostmi pro děti. Později se k němu přidala většina letců a Rosinenbomber pomohly přežít dětem ze západní části města období strádání.

POSTUPIMSKÁ KONFERENCE
Na zámku Cecilienhof se rozhodovalo také o naší, československé historii. Od 17. července do 2. srpna 1945 v postupimském sídle jednali J. V. Stalin za Sovětský svaz, Harry Truman za Spojené státy a Winston Churchill za Spojené království (ten byl v průběhu konference nahrazen Clementem Attleem). Rozhodli mimo jiné o rozdělení Německa a Rakouska do čtyř okupačních zón a některým státům stanovili nové hranice. Československo tak ztratilo Podkarpatskou Rus. Zároveň představitelé tří mocností uznali požadavek na probíhající odsun Němců z Československa.

MEDVĚDOV, NEBO BAŽINOV?
Německá metropole má sice ve znaku medvěda (německy Bär), který údajně inspiroval i vznik názvu města. Pravděpodobnější je ale teorie, podle které se jméno odvodilo ze západoslovanského označení pro bažinu „berl-/birl-“. Mezi původní obyvatele území dnešního Berlína totiž patřili i Polabští Slované, kteří město pojmenovali tak, jak ho viděli. Skutečné jméno Berlína by tak mohlo znít „Bažinov”.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *