Článek byl publikován na webu Forbes.cz 02/2020
Není to tradiční vinařská oblast. Na rozdíl od vesniček v italských horách nebo na moravské Pálavě, kde na každém kroku narazíte na sklípek, je Kalecik poměrně konzervativní město ve středu Turecka, ve kterém alkohol nenabízí žádný podnik. Přesto v jeho okolí vzniká vynikající víno, které doporučují someliéři v New Yorku, Londýně nebo Berlíně.
Stojí za ním podnikatelka Ardiç Gürsel, která si kdysi vysnila, že bude vyrábět víno z místních odrůd hroznů. V Turecku, které je považováno za kolébku vinařství, se ale dnes musí potýkat s nejednou překážkou.
Rozlehlé vinice charakterizuje v půlce ledna hlavně ticho. Přerušují ho jen zvuky cvakání nůžek, kterými pracovníci na vinici zastřihávají víno, a všudypřítomní psi, kteří se jim motají pod nohama. Oázu klidu, která vinařství Vinkara momentálně obklopuje, najdete asi 100 kilometrů od pětimilionové hlučné turecké metropole Ankary.
Místo klasického Cabernetu Sauvignon tu můžete ochutnat víno Kalecik Karasi, pojmenované podle sousedního města, místo Chardonnay zase Narince a v sortimentu má Vinkara i šumivé víno – vůbec první turecký produkt tohoto druhu připravený tradiční metodou. Ta je založená na druhotném kvašení v lahvi, v Champagni je známá jako méthode champenoise a všude jinde jako méthode traditionnelle. Šumivý výsledek tureckého vinařství se jmenuje Yaşasin, což volně přeloženo znamená „Ať žije“ nebo „Hurá“ a je to slovo, které Turci používají, když jsou šťastní. Zpíval o něm dokonce i David Bowie.
Místní vína jsou charakteristická vyváženou kyselostí a výraznými ovocnými tóny a turecké vinařství za ně posbíralo už několik prestižních ocenění. Například Velkou zlatou medaili z mezinárodní soutěže vín v Německu Mundus Vini, zlaté medaile z kanadské soutěže Selections Mondiales des Vins anebo z belgické Concours Mondial.
Ardiç Gürsel má nejvíce v oblibě odrůdu Kalecik Karasi, která je údajně „prapradědečkem“ vína Pinot Noir a taky vlajkovou lodí jejího vinařství. Na vinicích jí patří více než polovina plochy ze 180 hektarů a kromě stejnojmenného červeného vína se z těchto hroznů vyrábí také zmiňované šumivé víno Yaşasin jako Blanc de Noir. Mezi další tradiční odrůdy, které Vinkara nabízí, patří červené hrozny Öküzgözü a Boğazkere a bílé hrozny Narince a Hasandede. V minimálním množství pěstují také mezinárodní odrůdy, například Merlot.
O vlastním víně začala Ardiç Gürsel snít už během studií obchodní administrativy v Německu a ve Francii, kde si oblíbila tamní vína. Po bakalářském studiu ale nejprve pokračovala magisterským oborem pohostinství na Cornellské univerzitě v USA. Po odpromování se do Turecka vrátila, aby se přidala do rodinného byznysu, sítě hotelů Marmara, kterou pomohla rozšířit a řídila dvě istanbulské pobočky. Až s počátkem nového tisíciletí, kdy vláda zmírnila regulace pro podnikání, se Gürsel přiblížila svému snu o víně.
Svůj vinařský byznys odstartovala v roce 2003 poté, co přesvědčila rodiče, že je dobrý nápad pěstovat víno na rodinných pozemcích, které do té doby ležely ladem. Dlouho ale nemohla najít toho pravého enologa. „Většině se nechtělo do pěstování původních tureckých odrůd, protože jsou ve světě málo známé,“ popisuje Gürsel. Po několika letech navázala spolupráci s italským enologem Marcem Monchierim.
„Když jsem Marca poznala, okamžitě jsem věděla, že si budeme rozumět,“ říká Gürsel. Italský enolog byl nadšený z nápadu vyrábět víno z tradičních tureckých odrůd. O to samé se celý život snažil v rodném Piemontu s neznámými italskými odrůdami. Podle Ardiç Gürsel pomohl Monchiero jejímu vinařství zdokonalit techniku výroby vína natolik, že konečně vynikl zvláštní charakter tureckých odrůd.
„Turecký Kalecik je samozřejmě něco jiného než Itálie, zvlášť když srovnám život kolem, ale podmínky pro pěstování vína jsou tady překvapivě ideální,“ říká italský enolog, který do Turecka létá zhruba jednou za měsíc, aby zkontroloval práci ve vinařství. Kalecik se nachází v nadmořské výšce zhruba 700 metrů a zažívá chladné zimy a horká suchá léta. „Samotné vinice ale mají jedinečné mikroklima díky nedaleké řece a okolním kopcům,“ vysvětluje Monchiero. „Hory blokují extrémní odpolední horka a zároveň přinášejí chladné večery. Proto jsem byl při první návštěvě přesvědčen, že i když byla půda na dotek příliš lehká, jde o velmi úrodný terén,“ dodává enolog. Stejně jako Ardiç Gürsel i on považuje za své nejoblíbenější víno z Vinkary odrůdu Kalecik Karasi.
Turecko – kolébka vinařství?
Podle legendy byl průkopníkem vinařství Noe. Když se svou archou přistál na hoře Ararat na východě dnešního Turecka, vysadil po potopě na jejích svazích první vinici. Pro tuto pověst sice důkaz neexistuje, archeologická pátrání ale prokázala, že víno se v Turecku vyrábělo už před sedmi tisíci lety. Na to, že je Turecko považováno za místo, kde víno přišlo na svět, dnes ale málokdo tuší, že se tady vůbec vyrábí.
Vinu na tom nese hlavně dlouhá osmanská nadvláda, která tradici vinařství zkomplikovala, když muslimským obyvatelům výrobu vína zakázala. Jenom křesťané a židé měli povoleno vyrábět malé množství vína pro náboženské účely. Vinařský průmysl pořádně oživil až ve 20. letech minulého století Mustafa Kemal Atatürk. Ten kromě toho, že založil moderní Tureckou republiku, také podporoval vinohradnictví a v roce 1925 otevřel vůbec první komerční vinařství v zemi.
Portrét Atatürka visí i v budově vinařství Vinkara. „Atatürka samozřejmě milujeme,“ říká Ardiç Gürsel a ukazuje na nápis přímo na stěně, který s portrétem sousedí. Na něm je vize, kterou Gürsel kdysi představila enologu Monchierovi: „Prvotřídní vína vyráběná z místních hroznů.“
Jak propagovat víno, když je reklama na alkohol zakázaná?
S italským enologem po boku se Ardiç Gürsel podařilo vyrobit víno, o jakém snila. Z tradičních odrůd a konkurující světovým vínům z vyhlášených vinařských regionů. Víno Vinkara představili na trhu poprvé v roce 2009 a začali s ním objíždět turecké festivaly a degustace vína. Když v roce 2013 přišly státní restrikce na propagaci alkoholu, pro Vinkaru to bylo zdrcující. Nová legislativa, se kterou přišel tehdejší premiér a dnešní prezident Recep Tayyip Erdoğan, znemožnila přímý prodej alkoholu přes internet.
Zakázaná je také jakákoli reklama, včetně sponzorování různých akcí a veřejné propagace všeho druhu. Lahve na sobě musí mít štítky varující před nebezpečím alkoholu. A aby toho nebylo málo, v obchodech se alkohol nesmí prodávat mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní.
„Jak máte potom prodávat víno, když mu nemůžete udělat žádnou reklamu?“ stěžuje si Gürsel, která se musí potýkat i s vysokým zdaněním vína, které navíc rok od roku roste. Podle vinařky se bezprostředně po zavedení marketingových restrikcí v jejím podniku téměř zastavil meziroční růst výroby vína a prodeje. „Před omezeními byl náš roční růst okolo 25 procent. V letech 2013–2016 pak byl téměř nulový,“ objasňuje. Jejímu vinařství ale údajně pomohlo, že bylo známé ještě před rokem 2013. „Kdokoli začal s výrobou a prodejem vína později, neměl šanci,“ říká Gürsel.
V současnosti se Ardiç Gürsel se svým vinařstvím snaží orientovat čím dál víc na export, který se od roku 2013 více než ztrojnásobil. „Vždycky jsem chtěla vyrábět víno, které by konkurovalo na světových trzích. Dnes Vinkaru dostanete například v USA, ve Velké Británii, Německu a nově i v Číně,“ vyjmenovává Gürsel.
V loňském roce vyvezla Vinkara do zahraničí 65 tisíc lahví. V Turecku jich ale stále prodají více, za stejnou dobu to bylo 450 tisíc. Roční obrat Vinkary je podle Gürsel zhruba 17 milionů tureckých lir, v přepočtu asi 64,7 milionu korun.
Ardiç Gürsel se s vinařstvím podařilo dosáhnout toho, co si kdysi napsala na zeď. Na zahraničních trzích šíří osvětu o tradičních tureckých odrůdách, vyrábí víno, které sbírá mezinárodní ceny, představila vůbec první turecké šumivé víno vyrobené tradiční metodou. Zároveň doufá, že se jednou zruší i restrikce v Turecku a její víno se dostane více k místním.
V prvním patře budovy uprostřed vinařství, v místnosti s výhledem na rozlehlé vinice, bere do ruky sklenku se svým oblíbeným Kalecik Karasi a společně s Marcem Monchierim pokynou svým kolegům. „Şerefe!“ (Na zdraví!)