O Michalu Horáčkovi už bylo napsáno mnohé. Může vás o něm ještě něco překvapit? Možná ano! Tentokrát se totiž podělí mimo jiné o svůj názor na plánované reformy ve školství a politickou situaci.
O vysokých školách
Nedávno proběhl ve všech vysokoškolských městech týden neklidu, kdy studenti vyjádřili svůj nesouhlas s plánovanými reformami ve školství. Kdybyste byl studentem v dnešní době, protestoval byste proti nejdiskutovanějšímu článku reforem – školnému? Nebo si myslíte, že zavedení školného vyselektuje pouze ty uchazeče, kteří mají o studium na VŠ opravdu zájem?
Každá smlouva má dvě strany. Pokud školné, tak musím vědět, k čemu bude použité. Rozšíří dramatickým způsobem možnost škol zvát zahraniční lektory, které by jinak nezaplatily? Pořídí lepší učebny, lepší počítače, lepší technické vybavení? Pokud ano, tedy i školné ano. Obecně si kromě toho myslím, že školné by mohlo zvýšit motivaci studentů studovat, složit zkoušky na první pokus, atd. Nesmí ovšem zamezit v přístupu ke vzdělání těm, kteří peníze nemají, ale talent ano. Velmi bych se přimlouval, aby tato hrozba byla eliminována tím, že nejlepší studenti budou dostávat vyšší prospěchové stipendium. Ti méně dobří ať si hold připlatí. Moje životní zkušenost totiž učí, že to, co je zadarmo, nepožívá úcty. Avšak úcta ke vzdělání je to, co ztrácet a ztratit nesmíme.
Právě o studentských létech se říká, že jsou nejkrásnějším obdobím života. Vy jste se v průběhu svých prvních studií věnoval naplno černému bookmakerství. Když jste se rozhodl studovat podruhé, v roce 2005, a to magisterské studium antropologie, jenom samotný studentský život to pro vás taky nebyl. Nemáte pocit, že jste byl o něco ochuzen?
Nemám ten pocit. Všichni studenti mají tytéž úkoly a tytéž cíle, toto základní pravidlo všechny srovná: ženy i muže, mladší i starší, studenty z venkova i z měst.
Svá studia jste v loňském roce zakončil červeným diplomem. Vedl vás ke svědomitosti a pracovitosti fakt, že jste studovat opravdu chtěl a nenutili vás do toho rodiče nebo okolnosti, jako je to v mnoha případech dnešních mladých vysokoškoláků?
Důvodem mého studia byla silně pociťovaná touha vzdělávat se. Když po něčem silně toužíte, děláte to ze všech sil a nikdo vás k tomu opravdu nutit nemusí. V mládí jsem tak usilovně nestudoval, ale to se nedá snad ani srovnávat – počátkem 70. let u nás společensko-vědní studium přestalo existovat, všechno se podřídilo “vědeckému světovému názoru”, jak komunismus sám sebe označoval. Považuji za velké štěstí, že navzdory veškerému očekávání komunismus padl a skutečné studium je znovu možné.
Když po něčem silně toužíte, děláte to ze všech sil a nikdo vás k tomu opravdu nutit nemusí.
O knihách
Jste vášnivým čtenářem. Zmínil jste se, že vlastníte tisíce knih. Máte nějakou svou nejoblíbenější, která vám přirostla k srdci?
To se nedá tak snadno říci. Mám opravdu tisíce knih a stovky jich miluji, jsou součástí mého života, bez nich bych byl někým jiným. Myslím, že o dost horším.
Láska ke knihám pravděpodobně ovlivnila i vaši životní dráhu. Ve spoustě rozhovorů zmiňujete, že jste se chtěl stát už od dětství spisovatelem a psát příběhy. Nicméně místo příběhů píšete písňové texty, které mají mnohem blíže k lyrice. Znamená to, že jste se rozhodl vydat jinou cestou?
No, já už jsem napsal osm knih. Od dějin dostihů z roku 1982, po obsáhlou antropologickou studii, která vyjde letos na podzim. Vesměs to dokonce byly bestsellery, vcelku si jich lidi koupili asi 400 tisíc. Knihu lyrických básní jsem dosud nevydal, ta vyjde až letos 22. dubna v Nakladatelství Lidové noviny pod titulem Český kalendář, nicméně je pravda, že jsem během let napsal i pár set písňových textů. Takže už dlouho jdu několika cestami najednou.
O Českém kalendáři
Po úspěšné uvedení lyrikálu Kudykam jste představil svůj nový projekt Český kalendář, který má také nakročeno k velké oblibě. Překvapují vás úspěchy lyrických děl v době, kdy v prodejnosti deníku vede bulvární Blesk a sází se na jednoduchost?
Jestli Český kalendář bude mít úspěch, na to si musíme teprve počkat. Mou ambicí je, aby kniha balad s českým námětem byla v každé české domácnosti, ale vím, že to je poněkud přemrštěná ambice. Je fakt, že jednoduché nejsou.
Prostřednictvím svých děl jste oslovil a nadále oslovujete všechny generace vašich nynějších obdivovatelů. Pro mnoho z nich jste idolem, člověkem, který je jim vzorem. Kdo byl, nebo stále je, takovým vaším idolem?
Člověk potřebuje vzory hlavně v mládí, později už musí převzít odpovědnost, riziko a cestování životem sám. Když jsem ještě vzory měl a potřeboval, nejspíš to byli Karel Čapek, Leonard Cohen, G.K. Chesterton, Jiří Suchý, Kurt Vonnegut, Jan Skácel, Vítězslav Nezval… a mnozí jiní.
Člověk potřebuje vzory v mládí, později už musí převzít odpovědnost sám.
O politice
Momentálně je na politické scéně aktuální diskuze ohledně přímé volby prezidenta. Je to věc, se kterou souhlasíte nebo naopak zastáváte názor, že dojde ke zvolení někoho naprosto nekompetentního?
Je to věc, za kterou jsem – výjimečně – sám bojoval (před deseti lety jsem shromáždil tisíce podpisů známých i neznámých lidí a předal je předsedům všech klubů Parlamentu ČR). Je to zásadní krok správným směrem. Proč by přímá volba měla generovat méně kompetentní kandidáty? Jsem přesvědčen, že toto nebezpečí naopak silně omezuje.
Vy jste po roce 1989 na rozdíl od jiných protagonistů revolučních událostí nevstoupil do politiky. Není přímá volba prezidenta faktem, který by vás donutil o politické angažovanosti uvažovat?
Ne. Prezidenta může, koneckonců, dělat mnoho lidí. Ale psát villonské balady a tvořit ve spolupráci s takovým Petrem Hapkou nebo Richardem Müllerem, to mohou jen nemnozí. Proč bych měl opouštět něco, v čem jsem prospěšný a nadto mě to ještě nesmírně těší? Kdepak. Pokud to půjde, budu psát. A doufat, že oslovím ještě aspoň jednu další generaci. Chci toho říct ještě hodně.
Psát villonské balady a tvořit ve spolupráci s takovým Petrem Hapkou nebo Richardem Müllerem, to mohou jen nemnozí.
Rozhovor byl původně publikován na serveru StudentPoint.