Na FAMU se chtěl dostat odjakživa. Spolupracoval třeba s Michalem Horáčkem nebo Hanou Hegerovou a rád se odreaguje u slacklinu. Jaký je zvukový mistr Michal Pekárek?
Na internetu toho o Vás moc není, přitom patříte k nejvýznamnějším postavám českého hudebního průmyslu. Vyhovuje Vám anonymita?
Za prvé přesně nevím, co v roce 2012 a v tomto koutu světa znamená termín hudební průmysl. Dále nevím, jak se měří významnost té či oné postavy. Jsem hlavně rád, když můj přínos splní očekávání těch, kdo mě o spolupráci požádají. A pokud v tom pocítí něco hezkého i někdo další, je to fajn. Anonymita mi vyhovuje do té míry, pokud nějak nepatřičně neovlivňuje ochotu klientů platit za mou práci odpovídající peníze. A anonymita mi dává víc klidu soustředit se na výsledek, než na “věci kolem”. Věci kolem po skončení “kampaně” zmizí, ale ty nahrávky tu budou, doufám, žít a bavit lidi nesrovnatelně déle.
Jak vzpomínáte na svá studentská léta? Je to něco, co byste rád vrátil zpět, anebo jste rád, že jsou studia za Vámi?
Já jsem měl to štěstí, že jsem velmi záhy věděl, co chci dělat. Můj táta pracoval v legendárním studiu Ve Smečkách, a díky tomu jsem si svou profesní budoucnost definoval už tak ve čtrnácti. Šel jsem studovat na střední školu, která děti učí profesím u filmu, v televizi, v rozhlase a ve studiích (Střední průmyslová škola sdělovací techniky). Tam jsem věděl, že chci dál, na FAMU.
Ještě k působení na vysoké škole – jak vzpomínáte na přijímací zkoušky na FAMU? A co vůbec zkoušky a příprava do školy celkově?
Už ve třeťáku na střední škole jsem si zjistil, jaké jsou požadavky na přijímačky na FAMU, a dost se věnoval tomu, abych si nemusel vyčítat, že jsem něco odfláknul. Vždycky jsem věděl, proč do které školy chodím a i ty nezáživnosti typu chemie jsem díky tomu bral jako součást cesty k tomu, abych někdy třeba mohl dělat práci, u které je mi dobře. Do školy je potřeba chodit kvůli sobě, ne kvůli jiným.
Dost jsem se věnoval tomu, abych si nemusel vyčítat, že jsem přijímačky na FAMU odfláknul.
Liší se studium zvukové tvorby od ostatních vysokoškolských oborů znatelně?
Myslím si, že umělecké vysoké školy obecně jsou vlastně sofistikovanějším “učňákem” (teď mě na FAMU nebudou mít rádi). Většina uměleckých oborů se dá nejlépe naučit systémem mistr a jeho žák (učeň). Prostě musíte strávit moře času za zadkem někomu, kdo tu práci zatraceně dobře umí. Pokud je žák opravdu talentovaný, posune to řemeslo zase o kus dál. To ale ve škole moc nejde. Nejvíc jsem se naučil od svých mistrů mimo školu (ačkoli na FAMU také učili) prostě tím, že jsem koukal, jak se něco nahrává. Když na FAMU dnes mám nějaké semináře, což je mi trapné, protože se sám musím ještě moc učit, tak všem nadiktuji, kdy se kde co dělá, ať se přijdou podívat, pokud mají zájem, že jim to dá mnohem víc, než přednáška v učebně. Proto se to nedá srovnat s jinými školami a obory.
Co následovalo po škole? Jaká byla Vaše první pracovní zkušenost?
Prvně jsem pracoval ve studiu České filharmonie v Rudolfinu, ve Studiu Smečky, pak jsem pár let jezdil po světě s japonskou nahrávací společností natáčet vážnou hudbu coby asistent… Můj režim byl dost pestrý a práce pro mě vždy byla spíš zábavou a posláním.
Jak moc jsou ve Vaší profesi důležité konexe? Nezastiňují někdy talent?
Je to myslím jinak. Veškerá umělecká práce, pokud je skupinová, je podle mne ze 70% psychologie. K něčemu, co by se dalo nazvat úspěchem, je potřeba kromě talentu sociální inteligence. Anebo obráceně. K sociální inteligenci talent. S tím už je spojené všechno ostatní, včetně oblíbenosti a tedy konexí. Podle mne lze úspěch měřit jenom tím, jestli o vaši práci někdo dlouhodobě stojí. Všechna ocenění a pochvaly jsou vždycky jen shodou náhod a subjektivního vnímání. Ale samozřejmě zahřejí, jsme ješitní.
Co je náplní Vaší práce? Co třeba děláte celý den – je Vaše práce rutinní nebo pestrá?
1) snažím se mít každý den kliku a být oslovován takovými projekty, které mě baví.
2) snažím se umět hezky vymluvit, pokud to tak není.
3) snažím se projekt ovlivňovat tak, aby mi u něho bylo hezky a měl jsem radost, že vznikl.
4) snažím se vyhledávat takové výzvy a překážky, aby ta práce nebyla rutinní. V okamžiku rutiny se vytrácí vášeň.
Dělám většinou několik projektů najednou, na většině z nich figuruji i v roli koproducenta. Takže během dne často vystřídám několik míst a činností, od schůzkování a domlouvání dalších projektů, až po konkrétní natáčení – někdy celý symfonický orchestr, někdy třeba jen zpěv, někdy zvukové míchání hudby pro film, někdy zvučení koncertu…
Čím se po tomhle všem rád odreagujete?
Mám dvě děti, což je nejlepší způsob trávení času. A pak novou vášeň jménem Slackline – je to o fyzické, ale vlastně i mentální rovnováze.
V životě jste spolupracoval se spoustou výborných muzikantů, kdo na Vás zapůsobil nejvíce?
Milan Kymlička, Hana Hegerová, Lalo Schifrin, Petr Hapka s Michalem Horáčkem, Petr Malásek, Jan P Muchow, Jana Kirschner, Oskar Rozsa… Veskrze osobnosti s přesahem mimo hudební sféru. Nechci na nikoho zapomenout, ale každý z nich mi přinesl velkou inspiraci. Mám, myslím, na lidi obrovské štěstí.
Se zvukem pracujete denně, dokážete si ještě u hudby odpočinout nebo trpíte profesní deformací?
MP: V nadsázce říkám, že hudbu poslouchám jen za peníze – když mi za to někdo platí. Není legrace, když děláte album, slyšet jednu píseň několik set krát, než je hotová. Když míchám, poslechnu si ji denně třeba 100x. Pak se vám vážně nechce po práci na rockový koncert, kde navíc od začátku do konce posuzujete výkony muzikantů, zvuk atd. Fajn relax je pro mě vážná a filmová hudba.
Po práci se vám vážně nechce na rockový koncert, kde od začátku do konce posuzujete výkony muzikantů, zvuk atd.
Máte svou oblíbenou kapelu, zpěváka nebo zpěvačku? Proč se Vám líbí?
Snažím se tohle vyjádřit tím, pod čím jsem podepsaný. Obecně mne přitahují věci (a možná já je taky), které nesou nějaké sdělení, emoce. Jsem velmi šťastný za věci, které jsem mohl nebo můžu dělat s Hanou Hegerovou, Michalem Horáčkem, Petrem Hapkou nebo Jarkem Nohavicou.
Je někdo, s kým byste se rád setkal?
To si nechám pro sebe (smích). Měl jsem to štěstí, že jsem už v počátku své profesní dráhy potkal docela velký počet relativně slavných lidí ve světovém měřítku – naposledy ale třeba George Lucase vloni v létě. Na většině z nich vůbec nebylo znát, jak moc slavní jsou. Prakticky všichni vykazují nebývalou kombinaci talentu, sociální inteligence a pokory. Proto se pak bavím některými našimi lokálními hvězdami ovíněnými slávou. Zase ale na druhou stranu pracuji s několika umělci lokálními, kteří by bez mrknutí oka obstáli ve světovém měřítku ve všech těch zmiňovaných kategoriích – jen se narodili, žijí a pracují v České republice.
Na začátku tohoto roku jste spustil projekt ClickMusic. Jak se mu daří? Jste za tento krok rád?
Jsem rád, že jsem ten projekt za pomoci mnoha lidí i okolností uskutečnil. Od začátku vím, že je to běh na velmi dlouhou trať, takže jsem spokojen. Jedním z jeho největších úkolů je vytvořit u nás povědomí o tom, co je to “vyrábět” duševní vlastnictví a že je to podle mne trapas, krást duševní vlastnictví jen proto, že to jde tak snadno a anonymně. Kdekdo argumentuje, že hudba není k životu nezbytná. Já vždycky odpovím: tak si představ, že od zítřka prostě žádná hudba nebude. Nebude hrát z rádia, v hospodě, v autě, všechny přehrávače se vymažou. Má pro tebe hodnotu nebo ne? Vyrábět hudbu nebo film je práce, obrovská. Navíc, pokud je v češtině, pomáhá vytvářet a kultivovat naši národní identitu, jazyk. Je potřeba to podporovat, třeba jen tím, že to nebudeme krást.
Máte ještě nějaký sen?
To si taky nechám pro sebe. A jinak budu vděčný za to, že neztratím jiskru a posedlost a budu mít za všech okolností otevřenou hlavu tak, aby se nic nezměnilo v rutinu.
Za co jste životu nejvíce vděčný?
Za všechny ty dary i překážky, které přináší. Díky nim víme, že nepřežíváme, ale žijeme. Za jeho pestrost. A za to, že ho většina z nás a za většiny okolností má ve svých rukou. Tak toho koukejme využívat!
Rozhovor byl původně publikován na serveru StudentPoint.