Aneta Langerová: Na Colours si připadám jako v jiném světě

To byl úžasný koncert.

Líbilo se, jo? Nám to přišlo hrozně metalový. (smích)

Jak se vám dnes hrálo?

Dobře. My jsme se tak oddali a přizpůsobili prostoru a bylo to moc fajn.

Smyčcové trio vám dělá skvělý doprovod. Čí to byl nápad?

Já jsem si o tom snila už hodně let a vzhledem k tomu, že mám ráda, když zpěv doprovází smyčcový nástroj, tak jsem si řekla, proč by to nemohlo být rovnou trio.

Pamatujete si ještě, jaké jste měla pocity před svým úplně prvním koncertem?

No to si pamatuju velmi dobře. (smích) To bylo takové napůl bezvědomí, napůl vědomí. A před tím úplně prvním koncertem, když jsem byla dítě, to bylo podobné. Měla jsem obrovskou trému, schovávala jsem se za vlasy a pokrčená ramena.

Můžete to srovnat s pocity před dnešním koncertem?

Musím říct, že dnes byl velmi výjimečný stav, protože Colours of Ostrava jsou přece jenom něčím jiní. Je to prostě jiný festival, je tady spousta kapel, které ani neznám a jdu se podívat na jejich koncert a zalíbí se mi. Já jsem dnes měla obrovskou trému, protože lidi, kteří přicházejí, chtějí slyšet hudbu a jsou na to připraveni. Jsou zvyklí na tvrdé kapely (smích) a na nás to byl velký tlak, bála jsem se komorního podání, ale zároveň jsem věděla, že je to nejlepší, co můžu lidem dát. Vlastně ani nevím, jak jsem na to pódium došla. (smích)

Navštívila jste letos na Colours nějaký koncert?Bohužel ne, my jsme vyjížděli brzo ráno a dobře jsme udělali, protože jsem slyšela, že D1 se dokonce úplně zavřela. Poté co jsme my projeli! (smích) Vyjížděli jsme sice včas, ale koncerty jsme stejně nestihli. Já měla vyhlídnutý koncert Damiena Rice, kterého mám velmi ráda, tak jsem se musela spokojit jen s fotkami.Co říkáte na prostředí Dolních Vítkovic, které se stalo zázemím pro Colours of Ostrava?Prostředí je úžasný, fantastický. Já si tady připadám jak v jiným světě, jako kdybych přijela někam do ciziny, kde to vůbec neznám. A i kapely jsem se před vystoupením ptala, jestli jsme pořád v Česku. (smích) Protože všichni se tady chovaj tak uvolněně, je to prostě jiný, má to jinou atmosféru.Máte raději klubové, nebo festivalové koncerty?Nerozlišuju to podle toho, co mám radši, oboje je jiné. Vystupování na festivalech je pro mě mnohem těžší v tom, že lidé nepřišli jen na mě, je tady spousta dalších kapel, a tak je velmi náročné udržet pozornost diváků. Je to taková výzva.Co ještě plánujete na léto?

Mám teď projekt s paní Kubišovou, který se jmenuje Touha jménem Einodis. Je to původní český komorní muzikál na scéně divadla Ungelt v Praze a budeme s ním vyjíždět i po Česku. Pátek, sobota jsou pak festivaly, v neděli odpočívám a pak se zas jede. (smích) Takže myslím, že plánů mám dost. Do toho se ještě pokračuje v natáčení filmu 8 hlav šílenství, kde jsem přislíbila svou účast.

Máte vůbec nějaký volný čas?

To zas jo. Já si ho dokážu udělat, nejsem zas takový blázen. Ale práce mě baví, mám čtyři projekty, na kterých pořád aktivně pracujem, a je to hezký.

 

Kdo je váš hudební vzor? Pořád je jím Alanis Morissette?

Alanis Morissette mě zaujala v mých deseti letech, protože to byla holka, ze které vyzařovalo obrovské kouzlo, to její JÁ, které šlo za každou cenu ven, a to mi bylo hodně sympatický. Navíc je to písničkářka, což je pro mě srdeční záležitost. Nicméně teď už pár let miluju Radiohead, všechno co dělají a je to pro mě muzika, která mě dokáže uklidnit, potěšit, přenést přes něco. Radiohead jsou pro mě velmi důležití.

Je ještě něco, čeho byste chtěla v hudbě dosáhnout?

Toho je spousta a stále naplňuju tak pět procent z vizí, které mám a co bych chtěla jednou dokázat. Je to dlouhý proces, nad kterým neustále přemýšlím. Ale pokud člověk chce a najde si ty správné lidi, což se mi podařilo, tak to půjde. Chci tedy neustále naplňovat tu svou vizi.

Jak jste na tom s přípravami nového alba?

Máme osm nových písní, na festivalech z nich hrajeme tak čtyři a ty zbylé jsou takové melancholičtější, tak si to nechávám na menší koncerty. Na konci roku bychom měli mít už více času, tak se albu začneme věnovat pořádně.

Co byste vzkázala čtenářům?

Mě teď napadají samý moudra. (smích) Co bych vzkázala… Ono to bude znít hrozně přemoudřele, doufám, že to někdo pochopí, že to nemyslím pateticky, nýbrž vážně a ačkoliv se to zdá být jako banalita, tak je to pro mě nejdůležitější věc na světě. Přeji každému, aby se udržel na své cestě, kterou se vydal, aby to byla jeho vlastní cesta. Aby se v ní cítil dobře a aby to, co chce dokázat, si dovolil dokázat. Myslím si, že to je to nejdůležitější – najít sílu a dovolit si najít štěstí.