Nejsem od přírody dobrodružná povaha. Ale nechám se snadno vyhecovat a to pak jde strach stranou. Takže když mě kamarád a fotograf Víťa požádal, jestli bych s ním nešla navštívit dvojici bezdomovců, moc dlouho jsem neváhala.
Na Komárově v Brně kupujeme čtyři piva a míříme k železnici.
„Jo a mají psa…“ vypadne z Víti, když se téměř probíjíme zarostlou cestou u kolejí. No jasně, vyrážíme k „divoce“ žijícím bezdomovcům, které pravděpodobně hlídá velký pes, a stejně pokračujeme v cestě, proč ne. Už vidíme branku. A zároveň rozběhnutého vlčáka. V ruce stále pevněji svírám paralyzér a začínám se pomalu modlit. Mates, jak se později dozvídáme jeho jméno, si nás ale jen očuchá a utíká pryč.
„To je on! Ty vypadáš hrozně!“ vítá Víťu jeden z bezdomovců. „A přivedl si ženskou!“ Kritickým pohledem si mě změří, a když usoudí, že to asi ujde, zve nás „dál“.
„Já vám dám hezkého pejska, chcete? Dejte si ho do pokojíčku,“ vítá mě s plyšákem v ruce mladší z dvojčat. Mladší je tady relativní pojem, nicméně starší bratr na věku lpí. „O tři minuty!“ chlubí se.
Zdeňkovi a Petrovi je 59 a většinu života strávili spolu. Když teda zrovna neseděli v kriminále. „Já tam byl pětkrát,“ upřesňuje starší Zdeněk. „Za vánoční stromek! Bráchu pustili a mě zavřeli!“ pohoršuje se. Asi bychom mu i uvěřili, že byl odsouzen nespravedlivě, o vteřinu později z něj ale vypadne, že ohrožoval policisty sekyrkou. „Jen jsem jim říkal, ať mě pustí,“ pokrčí rameny.
Na pozemku, který jim pronajímají České dráhy za pětistovku na rok, mají i malý příbytek, tak akorát na matraci. Takže vlastně úplní bezdomovci nejsou, mají střechu nad hlavou. A občanku, jak nám důrazně připomínají. S tou si chodí pravidelně pro podporu. „Teď mi ji ale nechtěli dát, prý až v pátek!” zlobí se Zdeněk.
„A tys mi slíbil fotky, kde je máš!“ vyhrkne na Víťu, ten začne v rozpacích přešlapovat. Vzpomněl si určitě, jak na něj minule na stejném místě vytáhli sekyrku, i když teda z legrace. „No… já je přinesu příště, ty budou lepší, slibuju!“ dušuje se. „Já na něj dohlídnu a fotky vám doneseme,“ podpořím ho.
Na improvizovaném vařiči připravují fazole, kolem pobíhá tříletý Mates. Chce, abych mu házela vršek od piva, zároveň se ale vrhá po mojí ruce takovou rychlostí, až se bojím, že mě o ni připraví. Zdeněk mezitím odněkud vytáhnul fotky. „Tady jsme jako malí, ani vlastní máma nás nepoznala!“ ukazuje mi společnou fotku s bratrem. Kudrnatá batolata vykuleně hledí na svět. „No a tohle je moje paní, teda byla,“ upřesňuje. Žil s ní sedmnáct let. „Umřela na selhání srdíčka, tady umřela,“ vypráví dál o smutnější chvíli svého života. Moc dlouho ale vážný nezůstává. „No tak jsem si sebral novou, ale ta chce furt šoupat. Já už nemůžu a ona furt nemá dost!“ ukazuje na starší paní, co s nimi „bydlí“.
Oba jsou samý vtip, srandičky, ksichty a posunky. A předhánějí se v tom, kdo toho řekne víc. „Nějakou čtyřicítku přiveď, ne dvacítku!“ obracejí se na Víťu. Že prý jsem mladá a nestačila bych jim. Když jim Víťa vysvětlí, že jsme nepřišli za tím účelem, jen smutně pokývají hlavou.
„Nojo, chodí sem divní lidi s foťákem a princeznou, jednadvacetiletou,“ mračí se na oko Petr. „Nějaké tři piva donese a pak si nás fotí,“ zvedá krumpáč. Už jsem celkem v klidu, vím, že si dělá srandu. Teda, snad…
„Kdy se budete brát?“ mrkne na Víťu. Když ten se zasměje a vysvětlí mu, že spolu nechodíme, nevzdává to. „Máš lepší? To nevadí, že má pihy! Já mám taky pihy, podívej!“ domlouvá mu.
„Ale ty jsi škaredý, podívej se na sebe!“ skočí mu do řeči Zdeněk a kriticky si Víťu prohlíží. „Kdybys viděl nás zamlada! Řekni, jak jsme vypadali, na svatbě,“ obrací se na bráchu.
„No jo! V osmadvaceti, měl jsem po šichtě, po noční. Spal jsem tak dvě hodiny,“ rozpovídá se Petr. „No a brácha mě vzbudil, prý pojď na svatbu, tak jsem šel. Belmonďáci jsme byli, tak jsi nevypadal ani ty!“ chlubí se.
Vyprávění občas přeruší projíždějící vlak, přehlušujíc i řvoucí rádio. Že mají bezdomovci rádio? A to není všechno. „Vevnitř máme i televizi,“ nechá se slyšet Zdeněk. A vůbec mají plno všelijakých věcí, mezi kterými by se našla i spousta pokladů. Obrazy, zrcadla, hodiny, náboženské motivy, malou vodní dýmku a pod plachtou dokonce schované horské kolo.
Když se za nimi vracíme o půl roku později, všímáme si, že pár věcí ještě přibylo. Oproti první návštěvě sice už vím, do čeho jdu, paralyzér mám ale pro jistotu pořád v kapse. Přece jen u velkého vlčáka člověk nikdy neví. A co teprv u těch dvou bláznů.
Vítají nás stejně svérázně jako minule. Jakmile nás Petr spatří u branky, kroutí hlavou a plácne si do ní rukou.
„To jsme zase my, no,“ směje se Víťa. Petr zavolá na bráchu, že chceme jít dovnitř. „Zákaz, zákaz!“ zvolá. Když však řekneme, že jsme přinesli pivo a fotky, nechá se obměkčit.
Zdeněk nás zdraví a chytá se za jedno oko. „Jsem na něj slepý, píchla mě vosa.“ vysvětluje. K doktorovi nešel, žádného nemá. „Toho mého zavřeli za podvody, bral úplatky. K jinému jít nechci,“ dodává.
Když je Víťa fotí, nic se nezměnilo. Dělají ksichty, kulí oči a ani jednu fotku nebudou mít normální. I když vlastně, oni takoví normálně jsou. Samé legrácky, nevydrží být chvíli vážní a nemají to zapotřebí.
„Tak se uvidíme, až bude sníh,“ loučíme se. „V prosinci, lednu…“
„Uděláme pořádný oheň!“ slibuje Petr.
„Dvoumetrový? Větší?“ ptá se ještě Víťa.
„Mně je to jedno, já už tady nebudu!“ Ozve se Zdeněk a chytne se znovu za oko. Ale my víme, že bude. Ti chlapi mají tuhý kořínek, přes všechno, co prožili, neztrácejí humor a optimistický pohled na svět. Žijí v boudě o rozměrech pár metrů, s podporou sotva vystačí a přesto jsme od nich neslyšeli žádnou pořádnou stížnost na život. Leckdo jim může akorát závidět.
Foto: Vít Vrbka