Za mlada býval vášnivý krasobruslař. Poprvé obul brusle v pěti letech a od té doby se na hodně let z ledu skoro nehnul. Dlouho trpěl praktiky minulého režimu, naschvály krasobruslařského svazu a zradu vlastního trenéra, až mu došla trpělivost a s partnerkou emigroval do Anglie, kde se nakonec stali mistry světa. „Nic mě tady nedrželo,“ vzpomíná Jiří Musil.
Bruslit začínal jako sólista, ale trenéři za něj rozhodli, že začne dělat tance na ledě. „To nás tak vzali bokem a řekli – Jirko, vezmi tady Aničku Pisanskou za ruku a udělejte kolečko,“ popisuje Musil. Spolu zakroužili na ledu a bylo rozhodnuto. „Od té doby jsme s Anuškou bruslili spolu.“ To ještě tehdy svou nastávající manželku neměl příliš v lásce. Když se do ní po sedmi letech společného bruslení zakoukal, nebyl sám. „Náš trenér byl, jak bych to řekl… na holčičky,“ vysvětluje a nechápavě kroutí hlavou. „No prostě pedofil. Takže dělal takové nesmyslné věci, jako, že mi rozbil nos, když jsem se opovážil říct, že něco byla partnerčina chyba a ne moje,“ pohoršuje se.
„Začínali jsme bruslit jako poměrně mladí. Trénovali jsme šest dní v týdnu, ze začátku jsme byli na ledě minimálně třikrát denně. Brzy ráno, po škole a večer nebo v noci,“ vzpomíná Musil. „Jeden čas jsme čtyřikrát do týdne končili o půlnoci a začínali druhý den v pět ráno. Na spánek nám tak zbyly nějaké tři hodiny, než jsme se dostali domů,“ popisuje náročná léta trénování. Tvrdý režim se ale vyplatil, s partnerkou se vypracovali na první příčky mezi tanečními páry.
Konkuroval jim pouze pár z Prahy, který měl v jedné věci navrch. „Partnerka z pražského páru měla perfektní kádrový základ,“ popisuje Musil. „Maminka byla funkcionářka svazu, mezinárodní rozhodčí a zároveň spolupracovnice StB,“ vyjmenovává. Svaz si nevěděl rady, jak se vypořádat se situací, že brněnský pár je třeba o něco málo lepší než ten, který je zase kádrově silnější. Poslali je tedy společně na soutěž do zahraničí – ať to rozhodnou mezinárodní rozhodčí. „V Tallinu jsme vyhráli a tak jsme si mnuli ruce, že nám konečně dají pokoj, že je rozhodnuto,“ povzdechne si Musil a zadívá se z okna. Zanedlouho vyrazili na další závody do Moskvy, tam se ale Jirkovi udělalo zle, měl strašné bolesti a nakonec mu zjistili žloutenku. „Později jsme se dozvěděli, že partner z pražského páru onemocněl po návratu z Tallinu žloutenkou. Ten, který byl se mnou na pokoji. A v Praze, místo toho, aby mě po právu informovali, si řekli – ticho, nebude se do Brna nic hlásit, šance je, že Jirka tu žloutenku taky chytne a že Standa se z toho dostane dřív a přesně to se stalo. Oni tak měli možnost jet na další závody dříve a pro svaz bylo rozhodnuto – máme dva šikovné páry, ale jeden bohužel nemůže závodit– a tak si s tím nikdo nemusel dělat starosti,“ vykládá odevzdaně Musil.
Do celé situace začaly hrát další záležitosti. „Bojovali jsme s tím, že nám často rozhodčí přišli po závodech poplácat po zádech a říct, že jsme byli dobří. Že jsme byli dokonce lepší, ale lépe jak na druhé místo nás dát nemohli. Třeba nám řekli – víte, já už jsem starý pán a rád bych se ještě podíval do zahraničí, víte, jak to je,“ rozčiluje se při vzpomínání Musil. A stejně tak se choval jejich trenér. Začal ztrácet zájem a společně s Prahou je podkopával. „Rád jezdíval v létě trénovat do Itálie. Tak nás Praze prodal, aby v tom mohl pokračovat. Postupně to lidé, co se nás snažili protlačit, vzdávali, protože viděli, že hlavou zeď neprorazíš,“ podotýká smutně.
Dva až tři roky vyjížděli na soutěže jako číslo dva anebo nejezdili vůbec. „Přitom jsme dostávali oficiální jmenovitá pozvání na závody třeba do Japonska,“ rozčiluje se Musil. „Jenže pozvánky chodily krasobruslařskému svazu a ten je házel do koše. Doufali, že se na to časem vykašleme sami,“ myslí si.
Přišel rok 1980 a s ním i rozhodnutí konkurenčního páru, že s bruslením skončí. Uprostřed sezóny, z ničeho nic. Pro Jiřího Musila a Annu Pisanskou tak bylo téměř jasné, že pojedou na mistrovství světa oni jako číslo jedna. Na vysoké škole si zažádali o odložení zkoušek, aby se mohli věnovat čistě jen přípravě. „Trenér se ale na nás v tu dobu vykašlal, na tréninky skoro nechodil, vymlouval se na nevolnost. Tak jsme se připravovali sami. Brali jsme automaticky, že na mistrovství světa do Dortmundu pojedeme my,“ popisuje Musil. Když ale za nimi přišla z nominační schůze brněnská funkcionářka, věděli, že je zle. Tou dobou už totiž dostávali rozhořčené telefonáty ze školy. „Byli naštvaní, že jsme si zažádali o odložení zkoušek, když se podle československého bruslařského svazu nepřipravujeme na závody a proto nás nemůže nominovat,“ vysvětluje Musil. „V tu chvíli nám bylo jasné, že jsme na odstřel, že nám dávají najevo, ať skončíme. Na mistrovství tak jel pár číslo tři, kde partnerka měla opět velice silné kádrové zázemí. To byla jedna z posledních kapek do naší číše trpělivosti,“ vypráví rozčileně. Všichni chtěli, ať to vzdají. „Doneslo se k nám, že jak náš trenér Rezek, tak bývalý trenér Divín, byli ti, kdo na svazu vystoupili, že nás nemůžou poslat na závody, protože netrénujeme. Tihle dva nás tenkrát prodali – Rezek za Itálii a Divín za Finsko,“ pokyvuje hlavou.
Pořád to ale nevzdávali. Dohodli se, že jednu sezónu ještě zkusí. V té době už si s partnerkou pohrávali s myšlenkou, jestli z toho všeho raději neutečou. Blížily se závody v Anglii a na poslední chvíli jim nahlásili datum odjezdu. „Jelikož není výprava jako taková, sraz bude až na letišti, bohatě stačí, když tam budete v poledne – stálo v dopise,“ vzpomíná Musil. Kromě vedoucího výpravy s nimi měla jet jako rozhodčí i zmiňovaná kádrově silná paní Řeháková, maminka soupeřky z jejich bývalého konkurenčního páru. „Už jsme se balili půl na půl, že možná se vrátíme možná ne, tak jsem s sebou bral i nějaké nostalgické prkotiny. V Brně jsem měl garsonku a spoustu věcí jsem raději odvezl. Věděli jsme, že když se nevrátíme, tak to zkonfiskují,“ popisuje přípravy před odjezdem do Londýna. Na sraz vyrazili pro jistotu prvním ranním vlakem. V Praze byli v pět ráno a jeli na letiště.
Jaké bylo překvapení, když letadlo do Londýna ukazovalo odlet v deset hodin a když v řadě na odbavení uviděli paní rozhodčí. „Jakmile nás zmerčila, tak hrozným způsobem zpanikařila, chvíli lapala po dechu a pak honem rychle odběhla na poštu,“ popisuje její podivné chování. Ten den pak přišel jejich rodičům telegram se zněním: „Pozor, změna – odlet do Londýna je v deset hodin!“. Jiří Musil je přesvědčený o tom, jak to ve skutečnosti bylo. „Celá hra byla zinscenovaná tak, že my přijdeme, zjistíme, že jsme zmeškali let a tak se na obrtlíku otočíme, pojedeme do Brna a už nikdy nebudeme chtít obout brusle a jít na led, protože pochopíme, že absolutně nikdo nemá zájem o to, abychom pokračovali,“ myslí si. Tento poslední pražský podvod rozhodl o jejich emigraci. Věděli, že už se vážně není do čeho vrátit.
Vedoucí výpravy, který dorazil do Londýna až o čtyři dny později, zapomněl na jednu zásadní věc, kterou socialistické země při výjezdech musely dělat – odebrat páru pasy. Dokonce jim nechal jednu letenku, což velice pomohlo v komunikaci s britskými úřady. Od přívětivého úředníka dostali razítko na kanadské ambasádě, které je zachránilo od vězení. „Když nás pak vedoucí výpravy obvinil, že jsme pasy ukradli, prokázali jsme se razítkem z prostředku týdne,“ popisuje Musil. Na úřadě jim pak prostě oznámili – V tom případě vítejte v Británii.
Jiří Musil dostal práci na ledě, jeho žena obsluhovala v krasobruslařském klubu, spolu zároveň dělali catering. První dva roky v Anglii ještě hodně bruslili, připravovali se totiž na mistrovství světa profesionálů. Na prvním mistrovství byli čtvrtí, o rok později se tedy rozhodli, že z toho udělají větší show. „Choreografii i kostýmy jsme si udělali sami, “ popisuje Musil. Opět najeli na tvrdý tréninkový režim, připravovali se i po nocích a vyplatilo se. „Stali jsme se mistry světa,“ usmívá se pyšně Jiří Musil. Jak sám říká, soutěž proběhla bez nervů, o moc tam nešlo. „Peníze, co jsme dostali za první místo tak akorát stačily na pokrytí nákladů,“ vzpomíná. Je ale přesvědčený, že to stálo za to. „Potkali jsme tam spoustu známých, dostali medaili a pohár.“
Pár let pak dělali exhibiční vystoupení nebo byli v porotě na závodech. Definitivně s bruslením přestali v roce 1987. „Já kvůli zdravotním problémům a Anuška proto, že byla těhotná,“ uzavírá s úsměvem.