Reportáž byla publikována v magazínu Lidé a Země 12/2023
Vydala jsem se na cestu Zambií – do přístavu, ze kterého vyplouvají Loziové na svých úzkých loďkách, do vesniček, ve kterých žijí místní tradičním způsobem života a při tom se učí finanční gramotnosti, ale i ke slavnému „Dýmu, který hřmí“, jak Loziové pojmenovali slavné Viktoriiny vodopády.
Když se řekne Zambie, představíme si hlavně Viktoriiny vodopády. Víte ale, že tato subsaharská země skrývá také jednu z největších mokřadních oblastí v celé Africe? A že v této oblasti žijí Loziové, jeden ze zhruba 70 zambijských kmenů, kteří se každý rok na jaře s příchodem povodní stěhují do nových domovů?
Na kraji města Mongu, centra zambijské Západní provincie, zastavujeme u nevelkého přístavu. Procházím prašnými uličkami, kde jsou na sobě jeden vedle druhého namačkané malé obchůdky. Seženete tady všechno – od tradičních nožů přes pestrobarevné šaty z povoskovaných látek až po sušené ryby. Ty jsou místní specialitou. Ačkoli ráda ochutnávám lokální kuchyni, tuhle nevábně vonící pochoutku, nad níž létá hejno much, si pro tentokrát nechávám ujít a pokračuji k místu, kde kotví hned několik obyčejných podlouhlých loděk. Na těch vyplouvají lidé kmene Lozi do chýší rozmístěných na malých ostrůvcích na řece Zambezi, na místě zvaném Barotská záplavová nížina. Odrážejí se dlouhými tyčemi, kterými víří hladinu jinak klidné řeky.
Lidé dvou domovů
Tito lidé mají dva domovy – jeden, který obývají v období sucha, a druhý, do něhož se stěhují ve chvíli, kdy se hladina Zambezi zvedne a zaplaví jejich přístřešky. Každý rok na jaře se tak Loziové vydávají na cestu do nových domovů. Jejich přesun doprovází tradiční slavnost.
„Říkáme jí Kuomboka,“ přibližuje slavnosti šestadvacetiletá Charity. „Jakmile stoupne hladina vody, král Barotska, takzvaný Litunga, se i se svým služebnictvem, rodinou a následovateli přesouvá během třídenní slavnosti z letního sídla v Lealui do zimního paláce v oblasti Limulunga. Jeho loď zdobí symbol slona, loď královny zase jeřáb. Jde o obrovskou událost,“ pokračuje Charity, která už dnes žije v 600 kilometrů vzdálené metropoli Lusace a na ceremonii se prý raději dívá v televizi. Na místě totiž bývají davy lidí. Navíc jí cesta z hlavního města do rodného Mongu v Západní provincii zabere celý den: autem se sem jede nějakých osm hodin, autobusem klidně i dvanáct.
Barotská záplavová nížina patří mezi vůbec největší mokřadní oblasti v celé Africe. V harmonii s cyklem řeky Zambezi tady žije na 250 tisíc lidí, kteří se po staletí živí rybolovem a chovem dobytka. Díky záplavám totiž obývají velmi úrodnou půdu. Jinak ale jejich rodný region Barotsko, pokrývající celé dnešní území Západní provincie, patří mezi nejchudší zambijské oblasti.
Bankovní půjčky na zambijské vesnici
Za dalšími lidmi z kmene Loziů pokračujeme do nedaleké vesničky zvané Nakato. Autem se probíjíme hlubokým pískem, kterého je v okolí města Mongu plno. Po chvíli se před námi objeví několik roztroušených chýší, před kterými už čekají místní ženy se svými dětmi.
Z vesnice Nakato je to do nejbližšího obchodu daleko. Vesničané jsou ale soběstační, živí se nejčastěji farmařením a zvýšit úrodu jim pomáhají i české organizace. Čtyřicetiletá Nakena se například na jednom takovém školení naučila, jak sázet do řádků a jak používat hnojiva, aby toho vypěstovala víc. „Letos jsem měla dvakrát větší úrodu než loni a to, co jsme nesnědli, jsem prodala na trhu a pořídila za to školní potřeby pro děti,“ pochvaluje si usměvavá žena.
Zemědělské náčiní a osivo si Nakena pořídila díky finanční skupince, kterou v její vesnici představila česká Charita společně se Světovým potravinovým programem a jejíž členkou se stala předloni. Ptám se, co si pod vesnickým bankovnictvím mám představit. „Je nás deset členů a společně šetříme peníze. Jednou za dva týdny vložíme do speciální krabice 100 zambijských kwača (asi 140 korun), na konci spořicího cyklu si mezi sebe peníze rozdělíme a s drobným úrokem je vracíme,“ přibližuje systém venkovských půjček Felisto, která je stejně jako Nakena jednou ze zakládajících členek finanční skupiny pojmenované Tamahano, což znamená Spolupráce.
Pro vesničany je podle Felisto obtížné, ne-li nemožné, získat klasický úvěr v bance. Finanční skupinky jim tak pomáhají pořídit si to, co potřebují. Zatímco Felisto plánuje letos za naspořené peníze opravit střechu svého domku, další členka, Racheal, chce stejně jako Nakena investovat do farmaření a předsedkyně Pumulo zaplatí školní uniformy a učebnice pro děti, aby se mohly dále vzdělávat.
Sedíme na zemi před jedním z domků, který je na rozdíl od ostatních chýší v okolí vystavěný z cihel, a ženy mi ukazují sešity, do kterých si zaznamenávají zápisy ze všech schůzek jejich finanční skupinky. Zajímá mě, jak si pojistí to, že jim naspořené peníze nikdo ze členů nezpronevěří. „Dřevěná krabice, do které peníze spoříme, má tři zámky. Klíč ke každému z nich mají tři různí členové a krabice je uschovaná u čtvrtého člena. Otevřít se dá jen za použití všech tří klíčů najednou,“ vysvětluje mi Felisto propracovaný systém, díky kterému mohou spořit bez obav.
Společné vaření
Kolem nás běhají děti, ty menší se stydlivě krčí za máminými sukněmi. O kousek dál v hrnci nad ohněm bublá bílá hmota, kterou rychlými pohyby míchá jedna z žen. „Tohle je nshima,“ dozvídám se od okolo sedících žen. „Je to náš tradiční pokrm, jíme ho každý den.“ Nshima je v podstatě bílá kaše, která vznikne přidáním kukuřičné mouky do horké vody. Pravidelným mícháním vznikne hmota, kterou Zambijci přidávají téměř ke všem pokrmům a konzumují ji tradičně rukama.
Z poklidného ticha, přerušovaného jen probubláváním nshimy a štěbetáním okolo běhajících dětí, nás vyruší zvuk bubnů. Vydáváme se ho prozkoumat. Ve vedlejší komunitě, jen o pár desítek metrů dál, to žije. Mladí kluci hrají na bubny, ženy tancují a v sudu na prostranství mezi chýšemi se vaří podivná tekutina, o které se později dozvídám, že je to domácí pivo. „Má až 80 procent alkoholu,“ usmívá se při povídání už značně podnapilý muž opírající se o strom. Ač alkoholem omámen, zvládne nám vysvětlit, co se tady odehrává. „Chystáme ceremonii k tomu, že jedna z našich dívek dosáhla věku na vdávání. O půlnoci to vypukne,“ říká muž a odchází si nalít další dávku silného moku.
Už se nedozvíme, kolik je dívce let. Coming-of-age, jak se ceremonii říká, je ale každopádně významnou událostí. V místních komunitách jde o tak velkou slávu, že na ni přijel i muž z 500 kilometrů vzdáleného Livingstonu.
Já vyrážím opačným směrem, za přírodním divem, kterému dali Loziové název – Mosi-oa-Tunya.
Dým, který hřmí nad Zambií
Slyšet to můžete už zdálky. Hřmění. Jako letní bouřka s nepřetržitými hromy. Je vidět i hustý dým. Jako by se kouřilo z továrny nad Ostravou. Jenže tohle je mlžný opar z jednoho z přírodních divů světa – Viktoriiných vodopádů. Nebo taky Mosi-oa-Tunya, jak se vodopády nazývají v původním jazyce kmene Loziů. V doslovném překladu to znamená Dým, který hřmí. Po pár prvních vteřinách, kdy před nimi stojím, musím říct, že lepší název bychom pro ně hledali jen těžko.
Viktoriiny vodopády mají kouzlo, které přes všechny snahy fotografie ani videa nezachytí. Ohromná masa vody padá do hlubin, jež nejdou vidět. Každou vteřinu tudy proteče šest milionů litrů vody. Alespoň tedy v květnu, kdy vodopády navštěvuji já. V tuto dobu je proud vody nejsilnější. Naopak pokud byste k přírodnímu divu světa vyrazili na podzim, čekaly by vás vodopády bez vody. Od září začíná hladina vody pomalu klesat a v říjnu je zambijská strana téměř úplně vyschlá. V tuto dobu ale můžete překročit hranici do Zimbabwe, kde vodopády stále proudí.
V osm hodin ráno je na zambijské straně vodopádů liduprázdno. Jen pár metrů od vstupu je první vyhlídka, na které nikdo není. Přede mnou jen padající voda z více než dva a půl tisíce kilometrů dlouhé řeky Zambezi. Mlžný opar z vodopádů stoupá desítky metrů vysoko.
Rhodesův sen
O něco dál se od vodopádů odráží obrovská duha a protíná železný most, vedoucí do sousedního Zimbabwe. Ten byl v letech 1904–1905 vystavěn na přání britského koloniálního podnikatele Cecila Rhodese, který snil o tom, že propojí Afriku železnicí – od Kapského Města po Káhiru. Rhodes přitom vodopády nikdy nenavštívil a zemřel dřív, než začala výstavba mostu. Stavebním inženýrům ale údajně dal pokyn, aby „postavili most přes Zambezi tak, aby vlaky při průjezdu osprchovaly kapky z Viktoriiných vodopádů“. Rhodesův sen o nepřerušované železniční cestě Afrikou se sice nestal skutečností, na památku tady ale stojí alespoň dodnes využívaný majestátní most, přes který vyrážím prozkoumat vodopády z druhé strany.
Cesta do Zimbabwe trvá ze Zambie necelých dvacet minut pěšky. Speciální KAZA víza mi umožňují překročit hranici obou států neomezeně po dobu mé návštěvy. Na druhé straně, kde leží větší část Viktoriiných vodopádů, ale nemám štěstí na viditelnost. Za 30 dolarů tak strávím hodinu procházkou v hustém a vytrvalém dešti, jenž padá z přírodního divu, který dnes neuvidím. Ohřívám se alespoň kávou z čerstvě pražených zimbabwských zrn a vyrážím na cestu zpátky do Zambie.
Nejkrásnější pohled dne se mi naskytne přímo ze středu železničního mostu. Z rokliny, za níž se schovávají vodopády, se line mlžný opar, ze kterého na most dopadají už jen malé kapky. Vypadá to jako krajina z Pána prstenů anebo z jiného světa. Stojím tady více než půl hodiny a z rozjímání mě vyrušují jen pouliční prodavači, kteří se se svým „Hello, sister, I’ll give you a local price“ neúnavně snaží prodat alespoň jeden ze svých suvenýrů.
Barotsko
Barotské království neboli Barotseland, zaujímající území Západní a Severní provincie v Zambii, provincie Katangy v Konžské demokratické republice a přilehlé oblasti Angoly, Namibie, Botswany a Zimbabwe, bylo za britské nadvlády protektorátem, nikoli kolonií jako zbytek Zambie, tehdejší Severní Rhodesie. Udržovalo si poměrně velkou míru autonomie a i po vzniku nezávislé Zambie v roce 1964 si vyjednalo speciální dohodu, která mu měla zaručit větší nezávislost. Jenže zambijské vlády se dohodou příliš neřídily a rozvoj naopak soustředily do jiných zambijských oblastí, zatímco Barotsko zaostávalo a zaostává dodnes.
