Je slovo posledních let komunita? Musíš budovat komunitu, bez komunity neuspěješ, hlavně se zaměř na svoji komunitu. Vídáme to hlavně v online prostředí, ale čím dál častěji i offline. Dovolte mi vzít vás na chvíli do země, kde komunita ještě pořád funguje přirozeně.
Procházím naší čtvrtí blízko centra Ankary. Je sice o něco klidnější než nedaleká hlavní třída, kde se auta prohánějí devadesátkou, pořád je tady ale doprava uprostřed týdne rušná, ta automobilová, i ta pěší. Modré autobusy zastavují před supermarketem a nabírají cestující do už tak nacpaného vozidla, zatímco žluté taxíky troubí na pomalé řidiče.
Vedle u zelináře je fronta na čerstvé ovoce a zeleninu, prodavač zdraví přicházející zákazníky jako staré známé, všimne si i mě a popřeje mi hezký den a já mu na oplátku říkám Kolay gelsin, turecká fráze ve volném překladu znamená, ať mu jde práce od ruky. O dům dál, před pánským holičstvím, sedí na plastových židličkách dva muži a u horkého čaje probírají, co je zrovna nejvíc trápí. Vedle před lékárnou sice zrovna nikdo nesedí, protože uvnitř jsou zákazníci, i před touhle prodejnou stojí několik židliček a stůl. A na něm, samozřejmě, popelník. Pořád jsme v Turecku a ke každému, i malému posezení, patří kromě horkého nápoje i cigareta.
Na těchto posezeních sedávají majitelé obchodů s kolegy nebo se svými zákazníky, se známými, kteří zrovna procházejí kolem a mají čas a chuť se na chvíli posadit. Turci nemají své „třetí místo“ (prvním rozuměj domov, druhým práci) jen v kavárnách nebo hospodách, jak jsme zvyklí v Evropě. Mají ho i ve svém sousedství, i kdyby jen před svými domy. Tady sedávají u čaje, nebo turecké kávy, debatují o maličkostech i složitostech. Vyvažují tak dlouhé pracovní hodiny s drobnými životními radostmi.
Když se sousedé navzájem nevyhýbají
Naše čtvrť je možná přece jen trochu specifická. Komunitní život je tady dlouho zažitý, lidé tu žijí spokojeně dlouhá léta. Má to tady zvláštní, sousedskou atmosféru. Navzdory tomu, že jsme opravdu jen pár set metrů od toho nejrušnějšího ankarského centra. Taky u nás vychází vlastní magazín, který se věnuje problémům a úspěchům naší čtvrti. Zadarmo se pak rozdává ve všech spřátelených podnicích. Taky jsem do něj jedním článkem přispěla.
Pokračuju cestou do mírného kopce dál, míjím řezníka, který na dálku pokyne dvěma kolemjdoucím, pekárnu, do které si pro čerstvý křupavý chleba chodí snad celá čtvrť, a kde se na vás usmívají, i když je venku fronta až za roh. Naproti, v malém obchůdku s olivami a sýry, kde pravidelně pořizuju zásoby, sedí na židličkách před obchodem obě majitelky s jedním zákazníkem. Popíjejí kávu, kterou jim z vedlejší kavárny přinesla baristka, jež si za nimi na chvilku, když je v kavárně zrovna klid, přisedne a zapálí cigaretu.
Vypadá to, jako bych popisovala epizodu populárního sitcomu, kde se spolu všichni v okolí navzájem znají. Takhle to tady ale opravdu funguje. Sousedé se spolu zdraví na ulici, vyměňují si poslední novinky a taky mezi sebou sdílí jídlo. Nám se to už tolik nestává, sousedi se často stěhují a přicházejí noví, ale i mně párkrát sousedka přinesla upečený čerstvý börek (slané pečivo plněné sýrem nebo bramborami) a když jsem jí talíř vracela, tak jsem ho podle tureckých zvyklostí nevracela prázdný (to by bylo neslušné), ale přidala jsem na něj bábovku.
Samozřejmě, i v Ankaře, čím dál víc rostoucí metropoli, se často komunita vytrácí. V obrovských věžácích není možné znát všechny své sousedy, ani udržovat takové vztahy jako v menších čtvrtích nebo na vesnicích.
Proto jsem ráda, že alespoň u nás, na malém kousku velkého města, se komunitní život stále drží. Že jsou tady pořád tradiční kavárny, kde postarší pánové hrají deskové hry, popíjí čaj a probírají, co je nového. Že prodavači v pekárně znají jména psů, kteří čekají před prodejnou na své majitele. A že se sousedé navzájem nevyhýbají, ale povídají si spolu a zajímají se o sebe navzájem.