Vjíždím z malé vedlejší ulice na hlavní Atatürkovu třídu v Ankaře a od projíždějících řidičů schytám troubení. Vjíždím moc pomalu? Nebo moc brzo? Nebo se jim to prostě jen zrovna nehodilo? To se asi nedozvím. Mohla bych na ně zatroubit zpátky, ale zatím se příliš moc soustředím na to, abych vjela do správného pruhu a stihla za pár metrů znovu odbočit.
Řízení v tureckých městech, hlavně těch velkých, je specifická disciplína. Učili jste se řídit v Evropě (resp. ne v té jižní)? Tak zapomeňte skoro na všechno, co vás učili. V Turecku platí, že troubící řidič je silnější řidič, blinkr se používá sporadicky, a často se u řízení hodně a hlasitě křičí. Není to tady ale úplný cirkus. Pravidla se dodržují, na semaforech se na červenou čeká, ale od čeho jsou pravidla, aby se občas neporušila.
Turecký klid a pohoda za volantem vezmou za své
V Turecku jsem začala řídit asi až dva roky potom, co jsem se do něj přestěhovala. Z chaotické, troubící a rušné dopravy jsem měla dlouho respekt. Ta opěvovaná turecká pohoda a žádný spěch totiž za volantem vezme za své. Jenže když musíš, tak musíš, a tak jsem i já sedla za volant a po dvanácti letech držení řidičáku a pravidelného řízení v Česku měla pocit, že začínám od nuly. Ze začátku jsem se vyhýbala hlavním tahům, na které se najíždí ne zrovna hladce, a když jsem někde nenašla vhodné místo na parkování, tak jsem prostě odjela pryč. Když to šlo, neřídila jsem ve špičce a některým čtvrtím jsem se úplně vyhýbala, což dělám dodnes.
Když jsem ale přišla na to, jak k řízení v Turecku přistoupit, najednou to šlo mnohem lépe. Trik je v tom, že musíte čekat kdykoli cokoli od kohokoli. Nespoléhat se na to, že řidič, který chce vjet do pruhu před vámi, použije blinkr (v osmdesáti procentech případů ho totiž nepoužije). Čekat, že před vás kdykoli může někdo zbrkle vjet z jakéhokoli pruhu. A na křižovatce se dobře rozhlédnout, jestli náhodou někdo nevjíždí, i když má zrovna červenou a vy zelenou.
Zkrátka a jednoduše, musíte se naučit předvídat, co by tak asi řidiči kolem vás mohli udělat. Na druhou stranu ale i oni předvídají, co byste tak zrovna mohli udělat vy. A tak se stane, že když zapomenete dát blinkr, auto za vámi sice možná naštvaně zatroubí, ale pravděpodobně do vás nevrazí, protože tuhle situaci předvídá. A když omylem vjedete na kruháč a nejste zrovna na řadě, taky vás (nejspíš) kromě troubení nic moc nečeká.
Kruhové objezdy v Turecku jsou spíš jako křižovatky
Když už jsem u těch kruháčů, to je v Turecku taky specifická disciplína. To, co by mělo usnadnit rušnou městskou dopravu, totiž v Turecku vůbec nefunguje tak, jak by mělo. Tedy aspoň ne tak, jak jsme zvyklí z Evropy.
Kruhový objezd je ve většině tureckých měst považovaný za křižovatku. Přednost má ten, kdo na kruháč vjíždí z hlavní silnice. Pokud už tedy na kruháči jste a potřebujete ho objet doleva, tak musíte uprostřed zastavit a dát přednost autům, které na kruhový objezd teprve vjíždí. Smysl to moc nedává, ale protože už se takhle Turci naučili s kruháči „zacházet“, asi už se na jiná smysluplnější pravidla nikdy nepřejde. Naopak v některých městech, které kruhové objezdy využívají „po evropsku“ bývají před nájezdem na ně obrovské cedule, upozorňující na to, že přednost má ten, kdo už na kruháči jede. Uf, no.
V Ankaře se jezdí rychle. Maximální povolená rychlost na hlavních tazích je 82 km/h, protože se ale počítá s malou tolerancí, jezdí se většinou 90 km/h (a rychleji, ale už s rizikem pokuty). Když se úspěšně napojím na Atatürkovu třídu a podaří se mi správně zabočit, musím proto zrychlit, abych se vyrovnala ostatním řidičům a neschytala další troubení. Protože jezdit pomalu a zdržovat, to je při řízení v Turecku snad největší hřích.
Pánem tureckých silnic je taxikář
Doprava v tureckých městech je chaotická, rušná, rychlá a často zasekaná. Při zácpách se ze tří pruhů stávají čtyři, auta před vás přijíždí ze všech možných stran a nacpou se i tam, kam to snad ani není možné. Vůbec největší profíci jsou v tomhle turečtí taxikáři. S těmi se nevyplácí jít do žádného silničního konfliktu. Protože troubící řidič je sice silnější řidič, ale řidič taxíku je skoro vždy nejsilnější.
Nebojí se vjet přes patník, prorazit si cestu všemi možnými způsoby a ještě u toho na vás z okýnka zakřičet, ať mu laskavě nezavazíte. Taxikáři se o svá auta moc nebojí, stačí se podívat, jak moc je mají ze všech stran poškrábaná a otlučená. A pak radši počkat, až vás žlutá auta objedou a nesnažit se jim ukázat, kdo s koho.
Píšu tady o řízení ve městech, ale jakmile vyjedete z města ven na dálnici, tak je to hned jiná pohoda.
Široké tří až čtyř proudové dálnice, které jsou často prázdné a rychlostní limit 140 km/h (který většinou nikdo moc nedodržuje). Dálnice v Turecku ale taky nejsou nejlevnější. Neexistuje tady něco jako dálniční známka a platí se při každém průjezdu. Před vjezdem na dálnici vjíždíte přes mýtné brány s nápisy HGS (Hızlı Geçiş Sistemi, Fast Pass System – systém přednostních vstupů), při průjezdu se strhne platba z karty, kterou máte v systému zaregistrovanou. Pro představu cesta z Ankary do Istanbulu (asi 440 kilometrů) vyjde k srpnu 2026 na 990 lir, tedy asi 424 korun. Spočítat si to můžete tady.
A co teda já a řízení v Turecku? Z dopravy ve špičce mám pořád respekt. Podélné parkování (protože jinak to většinou nejde) mě taky zrovna nebaví, ale zvykla jsem si na něj (a když to jde, mačkám parkovacího asistenta). A už taky pravidelně troubím a občas zapomenu dát blinkr. Na což si pak musím dávat pozor při návratu do Česka.