Nepíšu je tužkou na papír, nedávám je do obálky, ani nikam nerozesílám. I ten název není zrovna dvakrát originální, ale protože nedokážu slíbit, jak moc pravidelně tyto zápisky budu psát, nedokázala jsem je pojmenovat „deník“. Ten totiž přece bývá pravidelný, ne? Zato dopisy… ty můžou přijít jednou za dva týdny, za měsíc, nebo třeba za rok. Což je dost pravděpodobně frekvence, ke které mířím. Ale ne, ne, budu psát pravidelně a často. Jinak přece nikoho nenalákám, aby četl dál. Takže ano, budu psát semi-pravidelně a snad, doufám, i trochu zajímavě. Abyste se vraceli, že jo. A četli.
Když jsem se před téměř čtyřmi lety stěhovala znovu do Ankary (pardon za patetický začátek), měla jsem v plánu, že budu o Turecku hodně psát. Nutno podotknout, že jsem byla o čtyři roky mladší a naivnější. Tehdy taky nezaměstnaná, takže na vymýšlení velkolepých plánů bylo času dost. Na jejich realizaci pak už o dost méně. Mohl za to samozřejmě hlavně covid. Nejenom moje lenost.
Něco málo jsem napsala, že by to ale zaplnilo šuplíky (které paradoxně u psacího stolu ani nemám) se říct nedá. Psaní bylo málo i z toho důvodu, že – světe div se – při běžném každodenním životě ve vesměs obyčejné metropoli toho ke psaní zas tak moc není. Na což samozřejmě každý i jen o trochu lepší autor než já podotkne, že psát se dá kdykoli a o čemkoli. I o maličkostech. A hlavně o tom, jak je ten život tady jiný než život v Česku. Jenže. Po téměř čtyřech letech (a předchozím roku studia a zhruba čtyřech letech střídavých návštěv) už si na život v nové zemi většinou zvyknete natolik, že vám zas tak moc odlišný nepřipadá. I když určitě pořád je.
Další důvod (čti výmluva) k nepsaní je to, že píšu a edituju v práci téměř nonstop, a tak si chci od ťukání, koukání do obrazovky a přemýšlení většinou hlavně odpočinout. Proto nedokážu slíbit, že tohle ťukání nastane častěji než jednou za turecký rok, kdy se sejdou všechny předpoklady – čas, nálada, energie, nápad, odhodlání. No, jak říkám, neslibuju.
Na mém dnešním sobotním dni třeba nevšedního nebylo vůbec nic. Po snídani a tureckém čaji uvařeném ve dvoukonvičce (v horní konvici se vaří čaj, ve spodní voda, kterou se čaj dolévá, aby nebyl tak silný) jsem strávila odpoledne s kamarádkou a její dcerou v parku. Na večeři jsem si objednala sushi (protože kebabu bývá přes týden dost), pustila si netflix a to je tak asi všechno. Takže je dost možné, že i když budu chtít psát pravidelně, nic moc zajímavého se ode mě nedozvíte.
Ale tak jo, jednu zajímavost přece jen mám. Včera, 10. listopadu, si celé Turecko připomnělo úmrtí jeho zakladatele Mustafy Kemala Atatürka. Ještě jsem nepotkala v Turecku nikoho, kdo by Atatürka nezbožňoval, nebo si ho alespoň velmi nevážil. Každý rok 10. listopadu v 9:05, přesný čas úmrtí zakladatele Turecké republiky, se celé Turecko zastaví. Rozezní se sirény a troubící auta, lidé se zastavují uprostřed chůze, stojí podél cest, v pozoru a často se slzami v očích. Vzdávají hold prezidentovi, kterého by si každý z nich přál potkat a kterému vděčí za to, že dnes mají svůj stát. O Atatürkovi a jeho roli a důležitosti v historii i současnosti Turecka by se dalo psát hodiny. Tak třeba zase příště.
Görüşürüz!
P.S. Ano, ta zádumčivá kočička na úvodní fotce má čistě jen přitáhnout pozornost. A taky trochu upozornit na to, že kočiček bude v psaní a fotkách z Turecka určitě ještě spoustu.
1 comment