Floridou s rodinou

“Nějak moc žereš,” vítá táta sestru u snídaně, druhý den našeho cestování, rok poté, co se neviděli. Ona se (kupodivu) nenaštve a tak už to vydrží celou dovolenou! Haha. Ale vážně, bylo fajn!

Na Floridě je vedro, důchodci a aligátoři. Taky nemají označené dálnice cedulemi s městy, semafory jsou až za křižovatkou (tak se stane, že ji občas blokujete) a chodce potkáte opravdu výjimečně. Americká klišé, která máte zažitá, jsou jednoduše pravdivá. Na pohostinnost a úsměv místních (a vafle se slaninou a javorovým sirupem) jsme si ale rychle zvykli.

První krize nastává při cestě na benzínku. “Benzin nebo diesel, sakra,” rozmítá velitel posádky. Zbytek osazenstva mu není schopen odpovědět (ani ten, který na Floridě žije už druhým rokem..). Příchozí obsluha nekompromisně ukazuje na prostřední značku a přítomnost pouze jediné hadice nám dává na vědomí, že diesel ve Státech jednoduše nefrčí. I tak ale řidič startuje se zatajeným dechem a myšlenkou na ohroženou kreditku v případě neúspěchu. Auto se rozjíždí bez problému, ale kreditka dostává k nevoli majitele během následujícího cestování dost zabrat i tak.

V noci přijíždíme do letoviska Fort Myers a hned zrána vyrážíme prozkoumat nejznámější místní pamětihodnost. Ve Fort Myers totiž žil a tvořil Thomas Alva Edison a jeho sousedem a spolupracovníkem byl Henry Ford. Sídlo obou džentlmenů je více než oslňující. Majestátní vily, obrovská zahrada plná nejrůznějších stromů a klidná voda přiléhající rozlehlé řeky tvoří z místa jedinečnou destinaci, jejíž kouzlo neukradnou ani zástupy turistů.

Zchladit se vyrážíme do Naples, romantického místa, jenž je mi známé z fotografií na Pinterestu a Instagramu, tvrdím proto rodině, že to bude stát za to a v duchu doufám, že se nepletu. Nepletu. Naples Beach je opravdu malým kouskem ráje. Bělostný písek, čirá tyrkysová voda a tradiční floridské molo, vybíhající daleko do moře. Pár temp ve vodě a už zas musíme letět, máme zaplaceno parkování jen na hodinu.

Ze západního pobřeží míříme na to východní, ubytovat se v místě, které jsme vybrali tak nějak namátkou a po příjezdu zjišťujeme, že Fort Lauderdale a “naše” předměstí Lauderdale By The Sea jsou považovány za “Benátky Ameriky” a tedy jednu z nejkrásnějších floridských destinací. Bydlíme přímo u jednoho z kanálů, kocháme se podvečerní idylkou a rodiče uvažují, že přespí pod širákem. Kolem pochodující leguán ale dává jasně najevo, že na romantické spaní pod hvězdami si mají nechat zajít chuť.

Program následujícího dne je jasný. Máme to jen půl hodiny do Miami a zatímco si představuji skákání do obrovských vln na Miami beach, řidič s autem a natěšenou posádkou (mě nepočítaje) míří na tenisové kurty. Místo do vln skáču nadšením, haha. Na člověka, který tenisu neholduje, jsem navštívila obdivuhodné množství slavných tenisových kurtů. Wimbledon, Rolland Garros, Key Biscaine, a to netuším, že mě čeká ještě Delray Beach. Nechávám rodinku nasávat vůni jejich vášně a fotím pár selfíček (tentokrát bez ustavičného komentáře, že “proč máš potřebu furt ten svůj ksicht dokumentovat”).  Nakonec ale odjíždíme a já se dočkám i Miami Beach. Do vln ale skáču až zpátky ve Fort Lauderdale, po ranním výběhu na pláži. K tomu dodám jediné, jakkoliv romanticky plážové klusání vypadá ve filmech, natolik odlišné je v realitě.

Stejně jako od Miami, jsme kousek i od floridského přírodního pokladu, národního parku Everglades. Vyrážíme proto lovit krokodýly. “Když na tebe útočí, tak vezmeš leukoplast a omotáš mu ji kolem tlamy, viděla jsem to teď v dokumentu,” poučuje mamka. Ještě, že ji s sebou máme! Její výraz o nějaký čas později, když do rukou dostává opravdové krokodýlí mládě, ale napovídá spíš, že místo hledání leukoplasti by raději utekla hodně daleko.

Jih téměř prozkoumán a po západním pobřeží proto míříme zpátky na sever. Instagram Veroniky Kopřivové hlásí (jak nám oznamuje informátor Jirka z Česka), že se zrovna s Jardou Jágrem válí kousek od nás na Hollywood Beach. Na Džegrovy buchtičky se ale podívat nestíháme, tak třeba příště. Přes honosnou Palm Beach s obrovskými sídly milionářů se vracíme do Lakelandu, sestřina univerzitního hnízdečka. Následující dva dny ji necháme napospas závěrečným zkouškám (to, že k ukončení bakaláře nemusela psát bakalářku ještě doteď nesu špatně) a cestujeme ve třech.

Jediný deštivý den, který nás na Floridě zastihl, nám hraje do karet. Chceme totiž stejně vidět Kennedyho vesmírné středisko. Padesát dolarů na hlavu sice trochu bolí (mě ne), ale výsledná návštěva stojí za to. Z Mysu Canaveral, kde se nachází středisko, spravované NASA, startovalo mnoho raket Atlas, Titan a i první kosmické lodě. Doprovodný program a představené expozice jsou promyšlené do posledního detailu, prohlížíme si skutečný raketoplán Atlantis a 3D film nám osvětluje pozadí cest do vesmíru. Další, už slunečný den se vracíme znovu k moři, přece to bez něj nemůžeme tak dlouho vydržet.

Ostrov Anna Maria, jen hodinu cesty od Lakelandu, je ukrytou oázou klidu, kousek od rušných pláží plných party života. Málem bych zapomněla, první den jsme na Anna Maria zamířili taktéž a (kromě toho, že jsme chvilku bloudili) viděli jen pár metrů od nás plovoucího delfína! Tak rychle vykoupat, osušit a připravit se na velký den.

“Potřebuju šaty,” hlásí budoucí slečna bakalářka a kreditka tuší, že se zas pořádně prohne. S třemi šaty opouštíme nákupní středisko a sestřiným největším rozhodnutím na závěr studentského života tak je, kterých z nových kousků si na velkou slavnost obleče.

Americké promoce jsou stejné jako cokoliv amerického – grandiózní, plné nadějí na optimistické zítřky v dlouhých srdečných projevech a úsměvů všech přítomných. Class of ’16 vyhodila své čepičky, převzala diplomy a vyrazila do dospělosti.

Nás další den pohostila sestřina “adoptivní” rodina,  jejichž temperamentní italská prababička, opovrhující vším americkým, nám osvětlila všechno, na co jsme se ani neptali a tatínek Griffin nás povozil na lodi na přilehlém jezeře. Nacpali jsme si břicha k prasknutí (jako ostatně skoro každý den, ač sestra tvrdila, že s námi jí tak o půlku méně, než obvykle) a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství! O tom, že v Orlandu jsou dvě letiště a že moje navigace na mobilu nefunguje úplně bez chyby, si povíme zas někdy příště.

Na viděnou, Florido!