„Co se to ve vaší zemi zase děje?“ píšu známému do Turecka poté, co vypukla diplomatická roztržka mezi Tureckem a Nizozemskem.
„Nevím, nechápu to. Jsem neskutečně rozčilený,“ odpovídá mi během chvilky sedmadvacetiletý Mesut.
Den poté, co eskalovala diplomatická roztržka mezi Tureckem a Nizozemím, se novinové titulky se předháněly v superlativech. ‚Turci si dělají z Evropy Turecko’, ‚Erdogan útočil na západní země‘, ‚Tvrdě za vše zaplatíte, naučíme vás diplomacii‘. Jenže jinak než v superlativech se současná situace mezi Tureckem a Evropou popsat nedá.
Turecko rozčílilo jednání Nizozemska, které zabránilo tureckým ministrům, aby vedli v zemi kampaň ve prospěch referenda, jenž má v Turecku proběhnout 16. dubna. Diplomatické neshody vystupňovaly poté, co nizozemské úřady vyhostily tureckou ministryni pro záležitosti rodiny Fatmu Betül Sayan Kayu. Členka turecké vlády plánovala Turky, žijící v Nizozemsku, přesvědčovat, aby v dubnovém referendu hlasovali „ANO“, a pomohli tak posílit pravomoci tureckého prezidenta. Po jejím vyhoštění ze země přirovnali turečtí představitelé chování nizozemských úřadů k „nacismu a fašismu“. Vztahy mezi oběma státy se dostaly na bod mrazu.
„Nevím, co si od toho slibuje, opět tím akorát poškodí naši ekonomiku.“ Myslí si Mesut. „Doteď jsme měli s Holandskem dobré vztahy, Holanďané mají pozemky a budovy na Turecké riviéře, spousta z nich do Turecka často jezdila. Teď si to hodně rychle rozmyslí,“ dodává. Turecký ministr pro záležitosti EU, Omer Celik, nicméně prohlásil, že holandské investice v Turecku nebudou diplomatickou roztržkou ohroženy. Ankara podle něj ujišťovala společnosti po celém světě, že Turecko je pro investice bezpečné. „Patří do toho i holandští podnikatelé, kteří investují, mají podnikání a vytvářejí zaměstnanost v Turecku. Rozhodně nejsou součástí krize,“ uvedl Celik pro agenturu Reuters. Podle Reuters dosahují holandské investice v Turecku 22 miliard dolarů, což z Nizozemska dělá největší zdroj zahraničních investicí, s podílem 16 procent. Turecký export do Nizozemska vyšplhal v roce 2016 na částku 3,6 miliardy dolarů.
Referendum jako záruka stability
Jenže nejde jen o ekonomiku. Největší kritiku sklízí Turecko ze strany evropských států právě za chystané dubnové referendum, ve kterém chce současný prezident Recep Tayyip Erdogan dosáhnout změny z parlamentárního systému na prezidentský. Pokud referendum projde a získá vytoužené ANO, v zemi se vytvoří nová mocná exekutiva, vedená Erdoganem. Prezident bude moci vydávat dekrety, ohlašovat výjimečná opatření, jmenovat ministry a vysoké státní představitele nebo rozpustit parlament. Podle Erdoganových stoupenců má vítězství referenda zaručit stabilitu, kritici tureckého prezidenta to ale považují za cestu k autoritářskému státu. Aby si Erdogan zajistil podporu v chystaném referendu, naplánoval mítinky v evropských státech, kde žije početná turecká menšina. Jenže Německo, Rakousko a nejnověji Nizozemsko mítinky na podporu tureckého prezidenta zrušilo. A Erdogan to přirovnal k praktikám nacistů.
Mimo Turecko žije v současnosti asi 5,5 milionů Turků, z toho v Nizozemí je jich zhruba 400 000, v Rakousku kolem 100 000 a nejvíce jich žije v Německu, počet se odhaduje na 3 miliony. Právě tito evropští Turci, kteří stále mají i turecké občanství, mohou Erdoganovi pomoci vyhrát dubnové referendum. Turci, kteří v Turecku nežijí, a neplánují se do něj vracet.
„Vytáčí mě, že ti Turci, kteří žijí v Evropě a mají všechny evropské výhody od vzdělání, zdravotnictví, práce, svobody slova a tak dále, svým rozhodnutím můžou Turky žijící v Turecku dostat do opravdu špatné nedemokratické situace,“ říká Michaela Canbulat, česká učitelka turečtiny, která dlouhou dobu žila v turecké Antalyi. Teprve nyní se z Turecka i s rodinou stěhuje zpátky do České republiky. „Je úsměvné, jak Turky dokáže vytočit to, když si dovolíme říct, že ti Turci, co žijí v Evropě a budou hlasovat pro „ANO“ se mají sbalit a jet domů.“
Turecko je v posledních letech silně polarizované a stojí v něm proti sobě dvě hlavní skupiny, ta, která podporuje současného prezidenta Erdogana a vládnoucí stranu AKP a ta, která stojí proti němu. Skupiny se často rozdělují na „konzervativní“ Turky vůči těm sekulárním. „No a konzervativně smýšlející lidé získávají na větší síle,“ konstatuje Kübra, která pracuje jako koordinátorka zahraničních projektů v neziskové organizaci. „Dříve to bylo naopak, sekulární Turci se dívali na věřící občany svrchu, dnes se tak konzervativní muslimové dívají na ‚nás‘,“ dodává. Sama se považuje za neutrální a sekulární občanku státu a nerozumí masové podpoře tureckého prezidenta.
‘Erdogan nás ochrání’
Jenže právě diplomatické neshody mezi Tureckem a Evropou potvrzují jeden z důvodů, proč má Erdogan mezi svými občany takovou podporu. Před měsícem mi o tom v turecké Ankaře vyprávěla šestadvacetiletá Esme, konzervativní muslimka, která v minulých volbách podpořila vládnoucí stranu AKP. „Víš, já jim (příznivcům AKP a prezidenta Erdogana) rozumím. Evropská Unie není objektivní a vždy se stavěla proti Turecku, lidé v Turecku proto mají pocit, že EU je naším nepřítelem, proti kterému je třeba se bránit. A jedině Erdogan to dokáže, brání nás proti Evropě.“ A přesně tak se turecký prezident momentálně chová, pro své příznivce se snaží vypadat jako spasitel, který je ochrání před zlou a podle něj „nacistickou“ Evropou, kterou kritizuje a osočuje z nedemokratičnosti.
„To zapomněl, jak se sám choval k vlastním lidem jen pár let zpátky při protestech v parku Gezi?“ připomíná Michaela Canbulat. Turecká policie tehdy rozháněla protestující násilím a za použití vodních děl a slzných sprejů. Právě Gezi je podle tureckého studenta Mehmeta důležitým milníkem, po kterém se situace v Turecku výrazně zhoršila.
„Pamatuješ si Gezi? Od té doby mám pocit, že se situace v Turecku akorát zhoršuje. Myslím tím i ve svobodě projevu, před Gezi jsem bez obav obhajoval své názory na sociálních sítích, teď bych si to nedovolil, mám strach.“ Omezení ve svobodě projevu a médií jsou vůbec nejpřísnější za posledních pár let. Turecko, které vyčítá Evropě, že není demokratická, například trestá ty, kdo se otevřeně vysloví proti volbě ANO v chystaném referendu. Turecký televizní hlasatel, Irfan Degirmeci, který uváděl ranní televizní zprávy na stanici Kanal D, byl vyhozen z média poté, co na Twitteru podpořil hlas „NE“ v referendu. Významný turecký deník Hürriyet zrušil chystané interview s tureckým spisovatelem a držitelem Nobelovy ceny za literaturu, Orhanem Pamukem, poté, co uvedl, že bude hlasovat „Ne“. Každý, kdo nebude v referendu hlasovat ANO, se podle prezidenta Erdogana staví na stranu teroristů a pučistů, kteří se v červenci loňského roku pokusili o vojenský převrat v zemi. Neúspěch převratu tehdy Erdogan označil za „vítězství demokracie“.
Neúnavnost internetových trollů
Za teroristy považuje odpůrce referenda i Selim Kacar, turecký občan a vytrvalý komentátor všech zpráv na Facebookové stránce anglické verze deníku Hürriyet. Jeho agresivita, neúnavnost a adorace tureckého režimu přiměla ostatní diskutující o něm uvažovat jako o placeném vládním trollu. Nebylo by to poprvé, co by si turecká vláda najala tzv. trolly, aby vylepšovali její image na internetu. Během nepokojů v parku Gezi vytvořila turecká vládní strana AKP mediální tým na sociálních sítích o počtu 6 000 členů, který měl jediný cíl – propagovat vyhlídky strany a monitorovat online diskuze.
To, že se ale trollové zdaleka nevyskytují jen v online sféře, popisuje vysokoškolský profesor Baris Unlu. Podle něj má turecký prezident své trolly všude. I v řadách studentů. Loni v lednu hrozilo profesorovi 7 let vězení za to, že svým studentům položil otázku, ve které měli porovnat eseje vůdce PKK (Strana kurdských pracujících, která je v Turecku zakázána a země ji považuje za teroristickou organizaci. PKK stojí za několika atentáty v Turecku za poslední roky.) Öcalana ze začátku jeho působení a z posledních let. „Druhý den se na titulní straně provládního deníku objevilo ‘Profesor podporuje teroristy‘“, líčil mi, jak to začalo. „Jenže místo toho, aby bylo potrestáno médium za lživou zprávu, jsem před soudem stanul já,“ popisuje svůj šok. Ten, kdo ho nahlásil médiím, musel být jeden z jeho studentů, nad tím se ale vůbec nepozastavuje. „Erdogan má své ‘trolly’ všude, je jim třeba slíbeno, že dostanou velmi dobrou pozici ve státní správě, pokud budou informovat o podezřelém jednání na půdě univerzity,“ vysvětluje. Trestu ve vězení se vyhnul, k soudnímu řízení ale přicházel s obavami. „Nevěděl jsem, co se může stát, vůbec jsem to nechápal a stejně tak i okolí, včetně několika zahraničních médií. Psalo se o mě i v Guardianu,“ smál se, kam až se pro něj nepochopitelná epizoda dostala.
„V takové atmosféře se ale nedá učit,“ pokračoval při našem setkání na půdě Ankarské univerzity. Za jeho zády na stěně visel plakát s několika osobami a sloganem „Oni se vrátí“. Šlo o učitele z univerzity, kteří byli vyhozeni v rámci čistek, jež odstartovala vláda a prezident po červencovém pokusu o puč. „Nemají s Gülenovým hnutím (organizace pod vedením islámského klerika Fethulaha Gülena, který žije v exilu ve Spojených státech a jenž údajně stál za pokusem o převrat v Turecku) nic společného, vyhodili je jen tak, protože se jim nelíbili. Patří k těm, kdo na začátku roku podepsali petici kritizující tureckou vojenskou ofenzivu proti Kurdům a žádali, aby spolu obě strany opět začaly jednat,“ vysvětluje profesor Unlu. Podle tureckého prezidenta Erdogana se tak signatáři postavili na stranu teroristů z PKK. „Vzhledem k tomu, že jsem petici podepsal taky, nečekám, že bych na univerzitě dlouho vydržel. Hádám, že tak do tří měsíců mě vyhodí,“ popisoval profesor ještě v říjnu 2016. V lednu tohoto roku se jeho jméno objevilo na seznamu vyhozených akademiků.
Nevlídnou atmosféru na univerzitní půdě popisuje i dvaadvacetiletá Zeynep. „Ve škole se nikdy nebavím o politice. Nemám to zapotřebí. Přátelství je o tom, že trávíte čas spolu, ale politika všechno ničí. Někteří lidé jsou schopni se s vámi pohádat kvůli rozdílným názorům,“ vyprávěla mi studentka medicíny nad šálkem horké kávy během našeho setkání v Ankaře. Stejně jako Mehmet, ani Zeynep raději nesdílí své názory na sociálních sítích. „Snažím se nesdílet nic politického. Pokud jste dostatečně odvážní, můžete na svůj profil na sociálních sítích napsat ‚myslím si tohle a tohle‘, ale podle mě by to nikdo dělat neměl, nikdo to nemá zapotřebí.“
Situace v Turecku pro turecké občany, zvlášť ty sekulární a v opozici vůči současné vládě, je složitá už dlouhou dobu. Zda roztržka mezi Tureckem a Nizozemím a Evropou jako takovou něco změní i pro evropské země, není jisté. Mesut si to ale nemyslí. „Ne, dopadne to špatně pro nás, Erdogan si teď hraje na hrdinu a snaží se získat hlasy. Ve výsledku ale naši zemi opět poškodí.“
„Je to další hra, která má všechny Turky přimět bojovat za svou zem, za svůj lid. A zvolit tu, pro mě špatnou, cestu,“ říká Canbulat. „Je mi smutno z toho, když vidím, jak se tahle země mění. Je mi smutno z toho, že ti skvělí lidé doplatí na tu většinu, která nemyslí do budoucna…“