Ostrov koření. Ostrov tisíce chutí. Čerstvé ovocné koktejly, pohádkově bílé pláže, blankytně modrý oceán. To vše je daleký Zanzibar. Ale nejen to. Patří k němu i bohatá historie, islámská tradice a romantická architektura. A bohužel i zástupy nezaměstnaných Zanzibarců, co se vás budou snažit ošidit o poslední dolar.
Ostrov Zanzibar je dnes součástí Tanzanie. Jeho jméno pochází z arabštiny a znamená Země černých, což připomíná nehezkou místní historii. Zanzibar totiž v minulosti patřil sultánům z Ománu a sloužil jako brána do černé Afriky, ze které se na střední východ vyváželo koření a také tisíce otroků. Těch se v dobách největší slávy zanzibarského otrokářství v polovině 18. století prodalo ročně až patnáct tisíc.
Na ostrov jsme vyrazily trajektem z nejlidnatějšího tanzanského města, Dar es Salaamu. To bylo zážitkem samo o sobě. Hodina čekání v zácpě bez jakéhokoliv pohybu, následně další hodina pomalého poposunování. A první zkušenost s podvodníky. Do přístavu jsme dorazily pět minut před odjezdem a tak se muselo vše vyřídit honem. Ke čtyřiceti dolarům pět navíc za to, že jsme si to neohlídaly a už pracovníci nahodili naše tašky na ramena a běžíme. Co na tom, že jsem z Evropy zvyklá, že tahle pomoc je v ceně. Co mě nemá, pomocníci si řekli o 10 dolarů a ještě za mnou skočili na loď a chytli za rameno, když jsem se snažila po česku uprchnout. No dobře, za blbost se platí a teď už teda Zanzibar, prosím.
Po příjezdu se na nás navalily zástupy „průvodců“. Celá Tanzanie, a Zanzibar zvláště, se potýká s vysokou nezaměstnaností a tak si místní pomáhají nelegálně, na úkor bezbranných turistů.
„Ne, pomoc nepotřebujeme.“
„Ne, díky. Ubytování máme.“
„Nemám hlad,“ odsekávám za doprovodu kručícího žaludku. Ten o chvíli později uspokojím avokádovým salátem s grilovanými krevetami. Kde jinde věřit čerstvosti mořských plodů než na Zanzibaru. Na ovocný koktejl si ale musím počkat. Není elektřina. „Hakuna matata,“ usmívá se na nás barman. ‚Žádný problém‘, tohle sousloví uslyšíme ještě často. Zvlášť ve spojení s výpadkem proudu, který zde není ničím neobvyklým.
Po siestě se potkáváme s hostitelkou Margou, kterou jsme našly přes internetovou službu Couchsurfing (lidé z celého světa nabízí zdarma svůj gauč pro cestovatele). Před patnácti lety přijela na Zanzibar poprvé z rodného Nizozemí, zamilovala se a už tu zůstala. Teď sice rozvedená, ale s roztomilou osmiletou dcerkou. Natolik roztomilou, že kolegyni bere sluneční brýle a odmítá je vrátit. Prostě zlatíčko. Marga je ale moc příjemná, v bohémském bytě se cítíme jako doma. Studená sprcha a hurá do centra – Stone town.
První zastávka – rodný dům Farrohka Bulsary, božského zpěváka s nadpozemských hlasem, Freddieho Mercuryho. Kvůli němu jsem na Zanzibar přijela. Kvůli němu a romantickým bílým plážím. Místním MHD ‚dala dala‘ se na jednu takovou druhý den dokodrcáme. Samozřejmě potom, co nám řidič napaří desetkrát vyšší cenu. Do maličkého ‚dala dala‘ nacpou „průvodčí“ podstatně více lidí, než neprostorný autobus (nebo spíš dodávka) umožňuje. A tak mi o moment později sedí na stehně plnoštíhlá dáma a společně se stehnem zasedává i sluneční brýle.
Všechny nepokoje ale vykompenzuje letovisko Paje. Jakmile se oceán přiblíží k pláži,
obrázky v našich kamerách se naprosto shodují s idylickými pohlednicemi. Bílý a horký písek, tyrkysové vlny oceánu, ve větru se kymácejí palmy. Ráj. A kýč. Ale přesně ten, který jednou chcete vidět na vlastní oči. A tak to samozvané klišé doplňujeme šnorchlováním v otevřeném oceánu a můžu tak obdivovat všechny ty pestrobarevné Nemo ryby, co znám jen z akvárií čínských restaurací. Abychom si připadaly úplně jako „doma“, kýveme na piňa coladu. Ale prý až za chvíli, není elektřina. „Hakuna matata,“ zase stejný úsměv. A hakuna matata, o nějaký čas později si vychutnávám nejlepší piňa coladu svého života. Barbecue z čerstvých mořských plodů už je jen třešničkou na dortu (nebo krevetou na kokosové rýži).
Bylo to krásné, krátké, dobrodružné, pohodové. A rozhodně jedinečné a nezapomenutelné. Zanzibare, dík!