Svátky oběti patří mezi nejdůležitější náboženské slavnosti v Turecku. Jsou to tři dny plné masa, grilování, setkávání, pití čaje a kávy. Hlavně na východě země, kde jsou rodiny početné a blízké. Zatímco spousta místních využila prodloužené volno k výletu k moři, já jsem zamířila opačným směrem, za rodinou do vesnice u jihovýchodního Gaziantepu.
V plechové garáži s vysokými stropy je rušno. Právě tady probíhá nejdůležitější část celých svátků. Maso z ovce, která byla v brzkých ranních hodinách obětovaná, leží v prostorných plastových lavorech na podlouhlém stole a čeká na zpracování. A to zrovna začíná. Každý musí přiložit ruku k dílu, ať už porcováním masa, krájením, vařením prvního pokrmu, nebo přípravou kávy. To je moje práce.
Pečlivě odměřuji mletou tureckou kávu a v elektrické džezvě připravuji několik šálků silného (a pravého) turka a rozdávám každému, kdo má na něj zrovna chuť. Dnes je první den svátků, na vesnici je to den těžké a dlouhé práce, a tak návštěvy zatím nechodí. Obědváme dušené maso, zapíjíme ho ayranem, jogurtovým nápojem, který pomáhá utlumit pálivost místních pokrmů. Jakmile je práce hotová, je čas společně posedět, pít čaj, povídat si.
Svátky oběti, v turečtině nazývané Kurban bayram, připomínají příběh proroka Abrahama (Ibrahima), který měl na důkaz oddanosti bohu obětovat svého syna. Když bůh viděl jeho ochotu oběť učinit, na poslední chvíli zakročil a nařídil Abrahamovi obětovat ovci. Proto dnes rodiny napříč Tureckem (speciálně na východě) obětují během těchto svátků zvíře, obvykle ovci nebo krávu, o jejichž maso se pak dělí s blízkými a s potřebnými.
Přichází večer a s ním i čas na mangal, turecký výraz pro grilování. Mangal je v Turecku posvátný, Turci se bez něj neobejdou ani v největší zimě. Teď už je teplo, přes den dokonce vedro, ale večerní teploty jsou příjemné, maso z grilu voní a okolo dlouhého stolu nás sedí dvacet. Strýcové, tety, sestřenice, všichni, kdo se zrovna sjeli z různých koutů Turecka, nebo jen z okolních vesnic, aby společně oslavili svátky, které jsou právě o tomhle – o setkávání, společném hodování, posezení, pití čaje a kávy.
Z grilu doprostřed stolu přistává první várka vyhlášeného patlican kebabu. Špízy s mletým masem proloženým na kolečka nakrájeným lilkem. K tomu čerstvý salát, kořeněná cibule a samozřejmě, litry ayranu. Zatímco večeříme, na plotně už se vaří silný turecký čaj, který následuje po každém jídle v Turecku. Tenhle rituál jsem si oblíbila. Nejen, že je čaj výborný a dodá energii po velké večeři, ale zároveň nás donutí se hned nezvedat od stolu, ale sedět dál a dát si další sklenku a další a další.
Nad vesnicí už se snáší tma, pod rozložitým fíkovníkem je ale pořád příjemně, až na těch pár otravných komárů, nebo je to nějaký jiný hmyz? Sedíme, povídáme si, já teda spíš poslouchám, a snažím se tak vylepšit svoji turečtinu, ale občas se do hovoru zapojím. Třeba, když se mě strýc ptá, jestli u nás v Česku taky obětujeme při svátcích nějaká zvířata. Odpovídám, že jen rybu na Vánoce, ale dodávám, že to není tolik obětování jako spíš zažitá tradice.
První den svátků končí a s ním i ta nejpracnější část. Další dny jsou plné návštěv. Chodí k nám jedna za druhou, nebo my za nimi. Pije se opět čaj, káva, čaj, káva. A večer se, samozřejmě, griluje.
Třetí den svátků se ochlazuje a fouká studený vítr. Masa už jsme přejedeni, na oběd vaříme těstoviny, ale i ty jsou s masem, tentokrát mletým. Co se nespotřebuje, to se uloží do mrazáků. Část masa se daruje potřebným, chudším vesničanům, kteří většinou sami chodí dům od domu a přijímají dary. Svátky oběti jsou totiž hodně i o sdílení. Kdo nemůže darovat maso, posílá alespoň peníze neziskovým organizacím.
Poslední čaj a poslední káva a míříme zpátky do Ankary, dřív, než se rozjedou všichni ze všech koutů Turecka a vyhneme se zácpám. Ankara je ještě téměř liduprázdná, ale ne na dlouho. Svátky končí a my se všichni vracíme zpátky do našich denních rutin s pár vzpomínkami na život na turecké vesnici.