Je horké odpoledne uprostřed dubna a pod historickým hradem ve městě na jihovýchodě Turecka je klid. Ozývá se jen cinkání lžiček o skleničky plné silného černého čaje a potahování z dýmky od vedlejších stolů. Sedím na vzorovaném měkkém venkovním posezení a při popíjení čaje se rozhlížím po městě, které navštěvuju poprvé. Na stole máme společně s kamarádkou taky vodní dýmku, v tomhle regionu je mnohem oblíbenější než v ostatních koutech Turecka a my nechceme zůstat pozadu.
Je duben roku 2015, jsem v Turecku na Erasmu a tohle město na jihovýchodě země se jmenuje Şanlıurfa. Nevím, jestli v tu chvíli tuším, jak moc je tohle město důležité pro všechna tři největší světová náboženství, hlavně pro to islámské. Právě tady, nedaleko Şanlıurfy, se podle legendy měl narodit prorok Abrahám. Co však vím, je pocit, který ze Şanlıurfy mám. Jako by navozovala zvláštní klid, pocit, že nic a nikam nemusím. Že si můžu pomalu vychutnávat svůj čaj, vdechovat ovocnou vůni zapáleného tabáku, rozhlížet se po střechách rozlehlého města a jinak nedělat nic. Taky se mi zdá, že spíše než v Turecku jsem v některé z arabských zemí. Mnohem víc než Istanbul nebo Ankaru mi Şanlıurfa připomíná Tunisko, které jsem kdysi navštívila.
Şanlıurfa se dříve jmenovala pouze Urfa. Za zásluhy v turecké válce za nezávislost získala přídomek Şanlı, což znamená velký, slavný, hrdinný. Místní však městu dodnes říkají převážně Urfa.
Popíjím druhou sklenku horkého čaje, potahuju ze silné dýmky a poslouchám volání muezzína z mešity, nad jejímiž minarety sedíme. Obsluhuje nás číšník ze Sýrie, která je necelé dvě hodiny cesty odsud. Však i ve městě vidíme ukazatele na Halep, jak se turecky říká Aleppu.
V Şanlıurfě jsem toho tehdy nestihla vidět tolik, strávily jsme v ní necelý den a noc. Přesto jsem měla pocit, jako bych navštívila jedno z nejzajímavějších míst.
Je podzimní odpoledne roku 2026. Do Şanlıurfy se vracím po jedenácti letech, tentokrát s rodiči na cestě jihovýchodem Turecka. Stojím u posvátného jezírka Balikligöl a vzpomínám si, jak jsem tady pózovala s červeným trekingovým batohem a dávala si pozor, abych do vody mezi ty posvátné kapry nespadla.
Právě tohle jezírko je nejnavštěvovanější místní atrakcí. Legenda praví, že když král Nimrod zjistil, že prorok Abrahám stojí proti jeho pohanskému náboženství, nařídil nechat ho upálit na hranici. Z ohně se ale stala voda a z hořících polínek kapři. Jejich potomci údajně plavou v jezírku dodnes. Proto je posvátné, stejně jako ryby, které se nesmí jíst ani lovit.
Göbeklitepe, naleziště staré 12 tisíc let
Ještě před jezírkem ale navštěvuju místo, u kterého jsem zatím nikdy nebyla. Při mé první návštěvě jihovýchodu Turecka totiž ještě nebylo přístupné veřejnosti. Jen necelou půlhodinu od jezírka se na rozlehlých mezopotámských polích a pod prohnutou střechou rozkládá jedno z vůbec nejdůležitějších míst na světě. Göbeklitepe, naleziště staré asi 12 tisíc let a nejstarší megalitický chrám na světě.
Stojím nad kamennými pilíři, které mají reprezentovat postavy a z nichž každé váží několik tun, a připadám si malá. 12 tisíc let. Tohle místo je o 7 tisíc let starší než egyptské pyramidy. Vlastně my máme k pyramidám blíž, než měly ony ke Göbeklitepe. K místu, které vzniklo v době, která ještě neznala zemědělství. Tenhle nález proto obrátil vzhůru nohama dosavadní poznatky vědců.
Podle dlouho zažité představy začaly komunity setrvávat dlouho na jednom místě až s příchodem zemědělství. Jenže Göbeklitepe vzniklo už někdy kolem roku 9500 před naším letopočtem. Tenhle objev tak vyvrátil dosavadní poznatky o tom, že první velké kamenné budovy zdobené uměním a sochami začaly vznikat až v organizovaných zemědělských společnostech mezi čtvrtým a třetím tisíciletím před naším letopočtem. Lidé, kteří postavili Göbeklitepe, byli první známou kulturou, která se usadila dlouho na jednom místě a zároveň to ještě nebyli zemědělci, ale lovci a sběrači.
Göbeklitepe v doslovném překladu znamená „břichatý vrch“. Tahle megalitická stavba vznikla v období předkeramického neolitu, někdy mezi 10. až 8. tisíciletím př. n. l. Postavili ji kočovní lovci a sběrači, a to asi o 6 tisíc let dříve než Stonehenge. Komplex tvoří velké kruhové nebo oválné stavby z vápence, ve kterých stojí masivní pilíře ve tvaru písmene T, které mají symbolizovat postavy (nejspíš bohy) a na kterých jsou vyřezány reliéfy divokých zvířat (hadi, lišky, kanci, ptáci, vlci). Vědci se shodují, že vyřezat a vztyčit tyhle masivní pilíře muselo představovat obrovskou výzvu pro lidi, kteří ještě nezkrotili zvířata ani nevynalezli keramiku, natož pak kovové nástroje.
Göbeklitepe předchází zemědělství a považuje se za jedno z nejstarších známých ceremoniálních center na světě. Stavba sloužila dávné civilizaci po staletí, než ji pak z neznámého důvodu zasypali hlínou.
I tady cítím zvláštní klid. Představuju si, jak sedím před provizorním obydlím, které kousek od naleziště slouží archeologům, a popíjím horkou tureckou kávu. Nebo tu pistáciovou, zvanou menengiç, vyráběnou z plodů divokých pistáciových stromů, které vyrůstají z úrodné půdy všude kolem nás. Z půdy na rozlehlých polích historické Mezopotámie, kolébky naší civilizace.
Tu kávu si dávám o něco později, v nížině města Şanlıurfa, v kavárně postavené uprostřed skály pod místním hradem. Ten je narozdíl od doby, kdy jsem město navštívila poprvé, zavřený. Stejně jako posezení na schodech vedoucích k hradu, na kterém jsem tehdy seděla, popíjela čaj a vdechovala vůni vodní dýmky. Výhled mám ale pořád. Na minarety velké mešity, na nedaleké archeologické muzeum, které se dostavělo jen pár dní před mou první návštěvou Şanlıurfy a které obsahuje jednu z nejdůležitějších archeologických sbírek na světě, na domy v historickém centru města, postavené ze žlutého vápence, díky čemuž se celé město zdá jako by bylo postavené z písku.
Číšník, který nás obsluhuje, je opět ze Sýrie. Je to ten samý jako před jedenácti lety? Pobavilo ho, že spolu mluvíme turecky. Já Češka, on Syřan. Ve městě proroků, kde se nad jezírkem s posvátnými rybami pomalu popíjí čaj a kouří silná vodní dýmka.
