Tradiční Masajové v moderním světě

Masajové, jeden z nejznámějších původních kmenů světa, jsou pyšní na svůj tradiční život. Hrdě vám o něm vyprávějí, zatímco přešlapují v sandálech z pneumatik a fotí si vás starou Nokií.

 

Třicetiletý Moses z tanzanské oblasti Kiteto vede relativně spokojený život. Přes den pase dobytek, kterého má jeho rodina kolem šesti set kusů. Jeho patnáctiletá manželka se mezitím stará o domácnost. Družku má zatím jen jednu, ale pravděpodobně jich vyžení více, pro Masaje to znamená prestiž. První ženu mu vybral otec, jak to je u Masajů zvykem.

„Otec ti přivede nevěstu, protože ví, jaká je pro tebe nejlepší. Ty mu poděkuješ a vezmeš si ji,“ popisuje masajský morani, tedy válečník, což jde poznat i podle toho, že nosí výrazný červený úbor, známý turistům ze silničních billboardů a poutacích reklam. Přesně těch reklam, kterými vláda láká návštěvníky z celého světa na tradiční životní styl pastevců, jež ale chce od něho odradit.

Masajská komunita se v odpoledním čase schází na pravidelné zasedání pod rozložitým akátem, nazývaným v Africe pro svůj vzhled ‚deštníkový strom‘.  Zpovzdálí se ozývá bučení krav a cinkání zvonků oslů, vůně divokých bylinek nabývá na intenzitě. Náčelník místního kmene se ujímá slova a zvučným masajským jazykem chvilkami přehlušuje pasoucí se zvířata. Kromě toho je ale v okolí pohádkový klid. Tohoto ráje, že by se měli Masajové vzdát?

„Budou muset,“ krčí rameny Paulo Tynyon z místní neziskovky Kinnapa Development Programme. Na tradiční životní styl tlačí neustále rostoucí tanzanská populace. Země nyní čítá téměř 51 milionů obyvatel. Od roku 2013 číslo narostlo o více jak milion. S rostoucí populací roste i potřeba země, kterou Masajové využívají pro pasení dobytka. Čím dál tím více je i turistů, nalákaných na masajské tradice.

Ač to zní neuvěřitelně, případnému přílivu turistů do okolí Kiteta se zdejší Masajové nebrání. „Ano, ano, turisty chceme,“ překřikují se jeden přes druhého, až náš překladatel nestíhá interpretovat. Údajně jim tolik nevadí, že vláda využívá jejich tváře jako lákadlo do Tanzanie, dokáží to pochopit. Má to nicméně své ‚ale‘. „Prvně chceme, aby nám vláda poskytla základní práva,“ dodávají.

S nadšeným vítáním turistů je to nicméně trochu ošemetné. Tihle Masajové totiž nejsou ostřílené kmeny, bydlící poblíž známých národních parků, kteří jsou na příliv zejména Evropanů zvyklí. Většina z nich se s bělochy setkala poprvé v životě, stejně jako pětatřicetiletá Kooya. „Je zvláštní, že ženy mají vlasy,“ diví se. Masajské ženy si pokrývku hlavy tradičně holí. O to víc se ale zdobí rozmanitou bižuterií, která se leskne i na Kooyině krku. Mezi korálky se ale pohupuje i malé pouzdro, z nějž žena vytahuje mobilní telefon.

Jenže tady něco nehraje. Masajové přece neumí číst, většina z nich je nevzdělaná. Tak jak ví, které jméno ze seznamu vybrat a komu zavolat?  „Když někdo uloží svoje číslo, napíšu si k němu X. K dalšímu člověku pak XX, XXX, případně další písmena. A pak si pamatuju, kdo je kdo,“ objasňuje jeden z mužů, přicházející z nedalekého hloučku. Telefony si Masajové nabíjí přes solární panely, vzdálené většinou pět až deset kilometrů od vesnice. To je teprve odhodlání. Nicméně se vyplatí, mobily jim totiž výrazně zjednodušují život.

Při pasení dobytku se bojovníci morani dostanou až několik kilometrů daleko a pokud se dlouho nevrací, jejich rodiny je zkontrolují rychlým telefonátem. Stejně tak se nemusí jednotlivci vydávat na dlouhé až patnáctikilometrové pěší výpravy, jen aby se na něco přeptali. Vytočí číslo a ušetří čas, který můžou věnovat jiným vycházkám. Třeba za vodou.

„Pro vodu vyrážím každé dopoledne, mám to zhruba deset kilometrů,“ popisuje Kooya jednu část její denní rutiny. Padesátiletá žena věří, že její komunita bude i nadále žít tradičně. Uvědomuje si ale, že minimálně jednu zásadní změnu potřebují – rozvoj. „Potřebujeme nemocnici, blíže k vesnici. A vůbec lepší zdravotní péči. Jako Masajové ale hodláme žít i nadále,“ uzavírá.

 

Foto: Irena Menšíková