U Masajů v obýváku

Je jich necelý milion. Patří k největším menšinám v Tanzanii a jejich tváře shlíží na turisty z poutacích plakátů. Masaje, jeden z nejznámějších původních kmenů vůbec, jsem navštívila na konci dešťové sezóny a setkala se s příjemnými lidmi, co žijí skromně, ale ani na to málo, co mají, si nestěžují.

 

Odbočujeme z prašné cesty na travnatou. „Takový off offroad,“ komentuje dění Moison, náš řidič,

Off off-road. Když nevede cesta, vezmeme to po trávě.
Off off-road. Když nevede cesta, vezmeme to po trávě.

mimochodem taky Masaj. Má pravdu, musíme velký džíp zpomalit a pohupovat se skrz výmoly ještě větší, než po celé nezpevněné cestě ze severně položené Arushy do více jak čtyři sta kilometrů vzdáleného okrsku Kiteto. Zde přes polovinu obyvatel tvoří pastevci, tedy Masajové. Odpolední vzduch provoňuje pach podmanivé byliny, jejíž latinské jméno sice zapomínám, ale to „lidové“ nikoliv. „Divoká marihuana,“ objasňuje Moison. Masajové ji používají při léčení a k tlumení bolestí.

Bodejť by ne. Bylinky jsou vůbec základem masajské lékárničky, až případy, co nevyřeší příroda, jsou dovedeny k doktorovi.

Bojovníci Morani. Vpravo otec kmene s jedním ze svých synů.
Bojovníci Morani. Vpravo otec kmene s jedním ze svých synů.

Na prahu maličké vesnice, kde žije pouze jedna, zato velká rodina, nás vítá její náčelník a otec rodu.

Se sedmi manželkami a pětadvaceti dětmi je celkem vytížený. Avšak stále plný elánu každé ráno vyráží pást dobytek, kterého má jeho rodina přes pět set kusů. Pomáhají mu s tím synové, tedy ti, co už prošli zkouškou dospělosti a stali se z nich bojovníci – morani. Znamená to, že mají za sebou obřízku a můžou tak nosit červenou barvu bojovníků. Muži mají také v ruce dlouhou dřevěnou tyč, na pohánění dobytku a zároveň na obranu.

Masajské děti se zprvu schovávají mámám v sukních, brzo se ale osmělí a skáčou do záběrů, jež si pak s nevěřícím výrazem prohlížejí v aparátu. Smějí se, pobíhají kolem a vypadají spokojeně. Jen ty mouchy, co jim neustále sedají do očí, narušují idylický obrázek.

Jedna z manželek nás vede do svého domu. „Tady spíme,“ vysvětluje s úsměvem v masajské řeči.

Kruhová chýše bez oken, ze které se line kouř. Oheň uvnitř udržují celý den, aby bylo teplo. Že se tam nedá dýchat, je věc jiná. V malém prostoru se tísní několik členů rodiny společně s pár kusy dobytka, o pohodlí se zrovna nedá hovořit.

Žena se přes den stará o chod domácnosti. Podojí dobytek, zadělá na oběd a pak se vydává na téměř desetikilometrovou výpravu pro vodu. Manžel s ní tráví jeden den v týdnu, musí se dostat na všechny družky. Ty mladší mají nicméně privilegium. Jsou hold nové a neokoukané.

Obydlí, která Masajové sdílí i s dobytkem.
Obydlí, která Masajové sdílí i s dobytkem.

Fotím děti pózující u jedné z chýší. Dopadají na ně poslední paprsky slunce a vytváří kouzelnou atmosféru. Děti stojí v pozoru, ani se nehnou, otravné mouchy je nechávají chladnými. Rozdáváme jim bonbóny a o chvíli později slyšíme zvuky roztomilého cumlání. Doplňuje je bučení krav, cvrlikání cikád a neutuchající vůně divoké trávy. U Masajů v obýváku sice chybí plazma a kožený gauč, úsměv na rtech jim to ale nebere.

Masajské děti jsou z fotoaparátu nadšené. Hledají se v něm a povykují na své sourozence.
Masajské děti jsou z fotoaparátu nadšené. Hledají se v něm a povykují na své sourozence.

 

Všudypřítomných much už si děti nevšímají.
Všudypřítomných much už si děti nevšímají.

 

Dopravní zácpa někde uprostřed Tanzanie.
Dopravní zácpa někde uprostřed Tanzanie.

 

Masajské děti pózují u obydlí.
Masajské děti pózují u obydlí.

 

Manželky pana náčelníka.
Manželky pana náčelníka.

 

Foto: Irena Menšíková

2 comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *