Amerika si připomíná smutné výročí nejničivějšího teroristického útoku. V Jordánsku mezitím bují nečekaný byznys a v našem malém městě se dějí ještě větší věci!
1. Pád a vzestup po 11. září
Jediná věc, která se po útocích Wiltonovi Sekzerovi vrátila, byl úlomek kosti. Menší než propiska, poslední pozůstatek po smrti jeho syna Jasona, který zemřel při útocích 11. září. Policejní důstojník ve výslužbě ale chce více. Je podle něj čas, aby úřady vynaložily úsilí na to, aby se pozůstalým rodinám navrátily věci, které patřily zesnulým. Ve sklepení na dolním Manhattanu padá prach na celkem 3483 předmětů, mezi nimiž najdete úlomky šperků, peněženky nebo klíče. Všechny tyto věci čekají na navrácení. Píše o tom server The Telegraph.
Ten den si pamatuji mlhavě, moment, kdy jsem se o ničivém teroristickém útoku dozvěděla, ale velmi jasně. Přišla jsem domů, v obýváku byla zapnutá televize a na obrazovce vycházel dým ze dvou vysokých, řítících se budov. Už je to 15 let, co Spojené státy utrpěly obrovskou ránu a těžko se z ní vzpamatovávaly. Dnes si Američané připomínají oběti teroristických útoků na New York a Washington, které připravily o život téměř 3000 lidí. Dolní část Manhattanu, kde stálo newyorské Světové obchodní středisko (WTC), dnes vypadá úplně jinak než před patnácti lety. Na “ground zero” vyrostl památník oběma budovám, obchodní střediska, desítky restaurací a nové hotely. Místo je obrovským turistickým lákadlem, také jsme ho letos navštívili. Je v něm cítit zvláštní atmosféra. Dvě obrovské, do země vyhloubené fontány připomínají oběti, tekoucí voda má symbolizovat slzy pozůstalých.
Ač je vstupenka do muzea poměrně drahá (24 dolarů, 580 Kč), navštívilo tamní expozici od jejího otevření v květnu 2014 už 6,7 milionu lidí, informuje o tom ČTK. Vyhlídka na vrcholu One World Trade Center přilákala za 15 měsíců od otevření tři miliony turistů.
Vzpomínkové shromáždění začalo dnes na dolním Manhattanu před devátou hodinou ranní šesti minutami ticha, následovalo čtení jmen všech obětí za zvuku zvonů newyorských kostelů a projev prezidenta Baracka Obamy. Od šesté hodiny odpolední (o půlnoci středoevropského letního času) ještě rozzáří nebe nad Manhattanem dva sloupce modrého světla, které budou zářit až do pondělního rána. Paprsky mají připomínat obě budovy zničeného WTC a budou svítit do výše více než šesti kilometrů, viditelné budou do vzdálenosti sta kilometrů.
2. Oslava piva v muslimské zemi
Investovat miliony dolarů do otevření pivovaru v převážně muslimské zemi, kde nad konzumací alkoholu mnozí krčí obočí, chtělo odvahu. Pivní průkopník Yazan Karadsheh ji ale měl a teď podniká další odvážný krok a posílá první náklad svého jordánského piva Carakale do Spojených států, kde bude soupeřit s tisíci dalšími výrobci na jednom z největších pivních trhů světa. Dvaatřicetiletý Karadsheh je součástí malé, ale rostoucí komunity arabských sládků v oblasti Levantu, kteří chtějí hýčkat místní pivní kulturu a bojovat proti pivům obrovských společností, jenž dominují regionálnímu trhu. O jeho příběhu píše Washington Post.
Carakale je prvním “craft beer”, nebo-li řemeslným pivem, v Jordánsku. Západní břeh už má tři nezávislé pivovary – veteránský Taybeh, nováčka Shepherds a malý Wise Men’s Choice, vyráběný ve sklepě nedaleko biblického Betléma. Libanon se pyšní značkami Colonel a 961, pivem, pojmenovaným po mezinárodní předvolbě státu. Roste i poptávka. Regionální spotřeba piva vzrostla o 44 % za posledních deset let. Karadsheh patří k místní křesťanské menšině a na otázku o pití alkoholu jeho krajany odpovídá: “Samozřejmě, že pijí. Alkohol je možná tabu, najdete ho ale všude a můžete si ho bez problémů koupit v obchodě. Jordánsko je oproti sousedním zemím velmi liberálním místem.”
Karadsheh studoval strojírenství v Coloradu před více než deseti lety, přidal si k tomu ještě titul z pivovarnictví. Momentálně touží oslovit americký trh za pomoci piva s příměsí blízkovýchodních příchutí, jako je kávový porter se špetkou kardamomu a nádechem datlové melasy.
3. Vyznání lidem a místům v jedné skvělé písni
Dnes je to přesně dvanáct měsíců, co jsem se po roce života v zahraničí vrátila zpátky do Česka. Rozlítaná, zcestovalá, přemoudřelá jsem se ani za boha nechtěla vrátit do rutiny maloměsta a studia. Časem jsem se ale do té obyčejné každodennosti zamilovala a teď, v momentě, kdy jsem tady nejspokojenější, přišlo naprosto ideální a všeříkající vyznání tomu všemu, co mám tady tak ráda. V jedné písni a několika slovech. Víťa Vrbka má talent zachytit pomíjivost všedního dne, vidí krásu tam, kde jiní projdou bez povšimnutí, zrýmuje nemožné a ještě přitom všem zvládne vzdát hold lidem, kteří pro něj něco znamenají. A teď už dost, nebo si o sobě bude moc myslet a nebude s ním řeč!